Vzpomínky na válku paní Heleny Křivánkové

Rok 1945 konec 2. světové války

Říčany, ulice V Dědině

Je druhá polovina měsíce dubna, pěkný slunečný den. Já a moje kamarádka Eva jsme si hrály u nás na dvoře a najednou nás vyrušil velký hluk na ulici. Zvědavě jsme vykoukly ze vrat a nemohly jsme pochopit, co se děje. Přes celou šířku i délku ulice stádo krav a plno vojáků, kteří je pobízeli k rychlému postupu. Chvilku jsme je pozorovaly, než jsme si uvědomily, že Eva bydlí na protější straně o několik domů dál, a že těžko přeběhne. Tušily jsme, že se blíží fronta (z doslechu), a tak celé vystrašené jsme čekaly, co se bude dít dál. Naštěstí se stádo trochu rozdělilo a voják, který viděl vystrašená brečící děcka, Evu převedl a já utíkala domů.

Pár dní nato  mě má sestra, která je o osm let starší, uložila ke spánku a po chvilce se vrátila a řekla, že musíme jít spát do sklepa. To už se ozývala střelba hodně blízko. Pan Procházka, pracovník obecního úřadu, který u nás bydlel, říkal, že je to asi na dva až tři dny a bude po válce. Bohužel jsme zůstali ve sklepě tři týdny. Hlad nebyl, mléko od krav, na bramborách jsme spávali a u Sosnů se pekl po celou dobu chleba. Do sklepa se šlo z kuchyně  a tak jsme občas vykoukli z okna, co se děje na ulici. V domě č. 10 u Procházků se usídlilo německé velitelství, později v domě č.8 u Marečků velitelství ruské. Náš dům je uprostřed těchto domů a tak starší nás děti zaháněli do sklepa, protože pozorovali, jak tanky popojíždí dopředu; těšili se, že odjíždí, ale ty se zase navečer vracely.

 Asi týden před koncem války přišel pan Procházka, který chodil každý den na výzvědy na ulici Jihlavskou k panu Jedličkovi (také pracovník obecního úřadu), kde se scházela skupinka lidí, poslouchali rádio Svobodná Evropa. Pan Procházka uměl dobře německy a tak zaslechl i něco od vojáků. Jeden den ale přišel s hroznou zprávou: dolní konec naší ulice je v plamenech, domy rozbourané a jaké neřesti tam provádějí ruští vojáci. Byla to hrozná zpráva a tak se všichni modlili, aby to nedošlo až k nám. Navečer jsme zahlédli na ulici skupinku lidí, na kterou nikdy nezapomenu. Byli to lidé z rozbombardované spodní ulice. Maminky s uzlíčky na zádech, jen něco málo věcí co stačily pobrat, děti kolem nich se držely za ruce a tatínci poslední, jakoby je chtěli všechny chránit. Byl to hrozně smutný průvod. Šli k Císařům, ale tam je do sklepa nevzali, bylo jich tam moc. A tak se skupinka po chvilce vracela, i když vůbec nikdo nevěděl kam. Moji rodiče je zahlédli a ani chvilku nezaváhali a nabídli jim přístřeší; i přesto, že náš sklep nebyl moc velký. Byli to Šabatovi, Mazourovi a Mezuláníkovi. Slámovi odešli jinam. Ve sklepě nás bylo asi 22 lidí. Poslední den i u nás vypukl požár, a tak jsme museli přejít naproti k Zemanům, kde měli také jen malý sklep; tak jsme se schovali do kozího chlívku. Bylo to hrozné, když jsme slyšeli skákat střepiny po křidlici nad našimi hlavami. S námi tam zůstali jen dva muži a ostatní u nás hasili požár, což se podařilo. Shořely jen hospodářské budovy, obytné se zachránily. Ve chlívku jsme zůstali asi tři hodiny a pak přišel můj starší bratr s radostnou zprávou: požár je uhašen, můžeme se vrátit a je po válce.

 Byl 8. květen, půl druhé odpoledne, krásně svítilo sluníčko, veliká radost všech a já se těšila, že se opět sejdeme s kamarádkou Evou. Můj bratr se právě dožil osmnáctých narozenin. Říká se, že druhá světová válka skončila v Říčanech v ulici V Dědině.

Z dalších vzpomínek, které mi z války utkvěly  v paměti:

Dívali jsme se jak Němci sundávají zvony z věže říčanského kostela a odváží na výrobu zbraní.

Pozorovali jsme od Okrouhlíka přes Havliňák let hučících stříbrných ptáčků – bombardérů směřujících na Brno.  Ve chvilce byly slyšet děsivé výbuchy. Po náletu  jsme se dívali, jak se  nad Brnem a Kuřimí vznáší hustý tmavý kouř.

Také jsme viděli padat věž říčanského kostela, která byla sestřelena asi nadvakrát.

Po přejití fronty po ulici běhalo několik zubožených koní, kteří se rozeběhli ze stáda a vojáci už neměli zájem je hlídat. Někteří lidé je chytili, ošetřili, dobře krmili a ti jim pak na oplátku několik let pomáhali při polních pracích.

Paní Helena Křivánková, rozená Božková. Bydlela a bydlí dodnes v ulici V Dědině 31;  vedle kopce, kterému se říká Havlíňák. Nejmladší dcera malorolníka Maxmiliána Božka.