Vzpomínky paní Franzové

Před sedmdesáti léty začala II. světová válka.

A babička vzpomíná….

První mlhavý obrázek v hlavičce čtyřletého dítěte: strach, maminčin pláč, naříkání nad nějakým zklamáním (byl to Mnichov) a tatínkův nástup „na dráhu“ v Brně.

Jiná vzpomínka. Maminka v nažehlené zástěře přichází domů s nákupem a pláče. Co se stalo? Začala válka! Co to znamená? „No, už nebudeš mít kakao.“  Asi  jsem je měla moc ráda (15. březen).

O něco později (dnes už vím, že to bylo 27.5.1943) silně vnímám tatínkův smutek, maminčin usedavý pláč. Proč. Popravili Jaryka Ondrouška!! Bylo mu dvacet let!

Pak se vynoří vzpomínka, jak jsem vylezla na půdu hledat si nějakou hračku, a za komínem sedí nějaký zarostlý chlap a loupe kukuřici. Byl to můj dospělý bratranec Václav Křoustek – schovával se před gestapem.

V Ostrovačicích Na Šípě spadlo letadlo. Všichni, hlavně děti, se tam běželi podívat. Já jsem nesměla. Rodiče měli strach, abych nevybreptala, že je u nás Václav. Setkání s ním mě totiž tak vylekalo, že se rozhodli mě do tajemství částečně zasvětit.

A pak zimní dračky u nás, u sousedů a vyprávění, mj. o partyzánech a blížící se frontě.

V paměti mám večerní černou tmu, úzkostlivé zatemňování oken.

Jsem školačka. Příchod učitele do třídy jsme museli pozdravit povstáním a zdvižením pravé ruky, německým pozdravem. Pan řídící Drašar procházel lavicemi a postupně nás po té ruce plácal, ať zůstane dole. Jak asi bylo všem českým učitelům?

Pak vidím na vratech hasičky – (později ve frontě zničené, v místech dnešního parku) – plakát, na něm hrozně rudá ruka jako pařát a nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš. Už dávno vím, že to byl německý plakát proti bolševizaci. Ale tehdy jsem to pochopila naopak, že je to ruka německá.

Už jsem desetiletá. Jsou časté nálety amerických bombardérů na Brno.

Poplachy kvůli bombardovacím náletům byly stále častěji a téměř denně jsme byli ze školy posíláni dříve domů, k rodičům. Fronta se blížila. Všichni toužebně očekávali osvobození a konec války.

Od 18. dubna 1945 jsme byli celá rodina v našem sklepě, protože v Říčanech se ozývala první střelba – od Zastávky střílely „Kaťuše“ (ruská raketová děla). První zásah dostali Smejkalovi na Brněnské ulici (viz vzpomínka Milušky Matuškové – Smejkalové).

Tatínek toto datum zapsal na futra do sklepa. Vyšli jsme až 9. května.

Byli v něm rodiče, my čtyři děti a naše kmotra – říkali jsme kmotřenka.

Později k nám přibyla rodina strýce Ludvíka Polanského s dědečkem. V tom malém sklepě nás bylo 12. Strýc stolař měl vojenskou zakázku – poschoďové postele. Tak 5 vzali k nám do sklepa.

Vařilo se na lihovém vařiči, aby nešel z komína kouř.

Dědeček se rozhodl, že se vrátí domů, aby mohl krmit a dojit krávu. Mléko nám nosil za tmy přes zahrady sousedů. Kmotřenka, jako jeho svobodná dcera, se vrátila s ním, aby o něho pečovala, měl už 75 roků.

Přišel 1. květen. Úporné noční boje, střelba. Konečně přišli Rusové, naši osvoboditelé. Ta radost! Tatínek je chtěl uhostit, ale bylo najednou slyšet: „Urá, nazad“. Chvatně vyběhli a pak dlouho zlověstné ticho. Nad ránem se vplížili do sklepa opět Němci. Byli to vlastně mladincí Rakušané s německým velitelem.  Ti u nás byli až do 9. května do 10:45 hodin. Proč to vím tak přesně. Němci už věděli, že je jejich konec. Byla ten den hrozná palba – my všichni jsme se úpěnlivě modlili a já si navždy budu pamatovat toho německého velitele, jak sedí schodech u okýnka do sklepa, hlavu v dlaních a pláče. Často už předtím mě hladíval a říkal, že má doma taky takovou dcerku, kterou už asi nikdy neuvidí.

Ale vrátím se k 1. květnu. Po příchodu německých vojáků jsme začali všichni plakat. My děti asi spolu s dospělými, kteří pochopili, co to znamená.

A ti vojáci se jakoby omlouvali! Jeden z nich řekl česky:“Neplačte, my za to nemůžeme, nás je 10, jich bylo 40.“

Pak jsme pochopili, že naši osvoboditelé se oslabili, no opili se v lihovaru uprostřed obce a neměli sílu osvobodit celé Říčany. Taky se k nám dostala zpráva, že znásilňují. Nechápala jsem, o co jde. Ani tehdy ne, když jeden z nich se pokusil o naši kmotřenku. Naštěstí bez úspěchu. Dědečka zavřeli pod padací dveře do sklepa, jeden hlídal na dvoře, a když kmotřenka křičela, hvízdl na znamení, že jde velitel. Buď mu jí bylo líto, nebo to byla pravda, ale kmotřence se podařilo utéct přes zahrady k nám. Tak mě naši dali do kouta a zarovnali pytli brambor.

Ale to už přišel slavný 9. květen. Ten plačící německý velitel se zvedl a odešel. Za chvíli na to ohlušující rána, kamení …. Asi dva metry od vchodu do sklepa – chráněného zátarasem z trámů a kamení – padl a vybuchl granát, kamení zasypalo celý vchod. Přesný čas víme proto, že se všechny jdoucí hodiny zastavily v 10:45. Únavou jsme všichni usnuli.

Pozdě odpoledne přišel pan Ondruška a volal:“ Lidi, žijete? Vylezte! Je mír! Už to podepsali, hlásili to v rádiu.“ Nechápu, jak se to dozvěděl, když proud nešel.

Pamatuji se, jak silně a citlivě jsem vnímala, že se v jeho hlase mísí radost z míru a bolest nad ztrátou syna. Šel totiž za dědečkem objednávat jeho rakev.

Paní Ludmila Franzová, rozená Polanská(*1935), bytem v ulici Za Horou.

Vystudovala učitelství v Brně. V současné době je kronikářkou obce.