Vzpomínky pana Teleckého

Říčany – zápisy válečných událostí v období 16.4. až 15.5.1945

Ze Zlína přijel jsem k bratrovi do Říčan již za rušných událostí. Spojení z Otrokovic a Přerova se omezovalo na minimum, protože vlakové soupravy ve dne i v noci byly vystaveny leteckým útokům. Taktéž v Brně byly neustálé letecké poplachy a nálety. Za této situace vyjel jsem z Brna do Říčan již na kole, a to v pondělí 16. dubna 1945. V Říčanech jsem zastihl všechny příbuzné v pilné práci; pralo se a zřizoval se kryt.

Úterý – 17. dubna 1945

V programu bylo dokončení a zařízení krytu. Byl utvořen z dřívějšího sklepa na brambory. Vchod byl ze strany od ulice a po nanošení šatstva a věcí pro spaní, byl vchod zazděn. Jediný vchod do krytu tvořil nyní otvor v betonovém stropu, který byl přístupný z kuchyně a slézal se po žebříku. V případě nutnosti dal se dokonale zamaskovat. Zbytek dne využili jsme k úpravě dvorku a řezání dříví.

Středa – 18. dubna 1945

Řezání dřeva bylo v pracovním programu i dnešního dne. K večeru nastal rozruch mezi zdejším  německým vojskem a byl zároveň popudem k nastěhování připravených věcí do krytu. Odcházím na zahradu, skrčený přebíhám kolem keřů k mezi, kde přikrčený bedlivě pozoruji terén směrem k Rosicím, odkud očekáváme příchod sovětské armády. Přiznávám se, že mne trochu postrašil nedaleký výbuch granátu. Napřed vidím ve vzduchu trychtýř hlíny a kamení a za chvíli slyším ránu. Odbíhám k bratrovi a seznamuji jej s tím, co jsem spatřil, což je podnětem k zahajovacímu sestupu do krytu. Poslední přibíhá teta Kokojanová a Blanka se zprávou, že Rusové jsou již zde. Na tancích jsou prý vojáci v černých uniformách a jde z nich úplně hrůza. Místo domnělých sovětských tankistů byli to však příslušníci SS. Po několika kulometných přestřelkách nastal opět klid.

S nastávajícím večerem bylo nutno počítat na noční hlídkování. Počítalo se 4 x po 2 hodinách. Hlídkování mělo ten účel, abychom pozorovali každé hnutí kolem nás a mohli se podle toho zařídit. Počítali jsme s tím, že přes noc Rusové obsadí vesnici. Místo očekávané ruské ofenzivy znepokojoval nás stejnoměrný takt motorů v německých tancích a mnohdy i tlučení do dveří od potulujících se SS vojáků.

Čtvrtek – 19. dubna 1945

Za svítání odjely německé tanky do vesnice. Asi za hodinu po odjezdu tanků rozrušily ranní klid kroky malé skupinky vojáků, směřujících na dřívější místo tanků. Odložili zajímavá příruční zavazadla a začali kopat do země úzký příkop. Nyní jsme si uvědomili, že se jedná o zajištění silnice náložemi proti nájezdu sovětských tanků. Zahrabání a vytahování náloží bylo činností vojáků po několik dní.

Neděle – 22. dubna 1945

Během uplynulých dnů mohli jsme rozpoznat dvojí znatelný rozdíl v německé armádě. Mezi právě odcházejícími, zkroušenými a lhostejnými Rakušany a nově příchozími oddíly SS, kteří jakoby toužili po rušných válečných událostech. Přijeli do Říčan na osmi pancéřových vozech, pěti tancích a doplňovalo je 150 pěších vojáků vyzbrojených pancéřovými pěstmi, četnými kulomety a automatickými puškami. Tito vojáci roztrousili se po příkopech, polích, prostě na místech poblíž rosické silnice, odkud byl očekáván útok sovětských vojsk. Den byl klidný, takže veškeré lidské stvoření vystěhovalo se z krytu, kde skoro týdenní pobyt nebyl nijak příjemný. I vlhké peřiny potřebovaly trochu čerstvého vzduchu a sluníčka. Všem domácím vrátil se opět dřívější klid z této jarní pohody. Děti se proháněly po dvorku a zahradě, avšak dřívější volnost přece nebyla. Sovětské stíhačky pozorovaly celé dny říčanský  prostor a občas z jejich palubních zbraní zarachotila dávka výstřelů. Směr střelby byl určen do Říčan a střepiny z německých protiletadlových děl znemožnily bezstarostný pobyt na volném nekrytém prostranství.

Již za úplné tmy zpozorovali jsme divnou podívanou. Nad Brnem zářilo asi 30 leteckých raket a byly slyšitelné mnohé detonace. Ruské letecké svazy byly v činnosti. Světelná podívaná pomaloučku zacházela za obzor. Do této záře mísil se hustý kouř, stoupající neustále z města.

Tuto noc byl přesun pancéřů k mlýnu a říčanskému kostelu, kde se střídaly v hlídkování. Noc byla klidná.

Středa 25. dubna 1945

Ráno slyšíme střelbu z kulometů a pušek, která byla přerušena duněním ruských bombardérů, které přelétávaly nad Říčany a směřovaly k Brnu, kde plnily daný úkol, což potvrzovalo kouřmo pocházející z různých částí města. Toto byl poslední den volnosti, kdy bylo možno si vyběhnout na zahradu a podívat se případně na německé zákopy ke hřbitovu a odtud pozorovat útoky hloubkových letců ve směru Tišnova, kteří se snažili umlčet německé protiletadlové baterie. Schylovalo se již k večeru, když Němci použili raketových vrhačů. Svým nezvyklým hlukem nadělaly mezi námi zbytečné paniky. Byli jsme v domnění, že jde již do tuhých bojů. Jednalo se však o několik střel. Mezi vojskem nastaly však čilé přesuny, též německé tanky byly o mnoho pohyblivější, zvláště v noci.

Čtvrtek – 26. dubna 1945

Počátek byl překvapením pro každého. U sokolovny byla zakopána 4 děla, maskovaná seříznutými korunami mladých třešní. Průchod přes vesnici byl obtížnější, neboť hlídkující SS žádali od občanů důvody k jejich pochůzkování po vesnici. Nebylo radno pohybovat se zbytečně mimo dům, protože sovětská letadla odstřelovala nově zbudované pozice Němců, které přes tuto noc narostly jako houby po dešti. Těsně po poledni přiletěla dvě německá letadla a došlo k leteckému souboji se sovětskými stihači. Výsledkem souboje bylo poškozené německé letadlo, které odlétlo směrem k Tišnovu, zanechávajíc za sebou pásy dýmu. V poslední chvíli vyskočil pilot z letadla a nedlouho po jeho seskoku se letadlo zřítilo. Mohutný sloup dýmu byl posledním upozorněním na jeho pád. Při odpolední činnosti sovětských letadel nebyly nebezpečné jen jejich střely, ale i padající střepiny z nábojů z protiletadlových děl.

Pátek – 27. dubna 1945

Každý den čeká nás nové překvapení. Po rozhlédnutí na dvorku spatřujeme kouř mezi Rosicemi a Zastávkou, což neznamená nic milého.  Děla umístěná u sokolovny pálí ránu za ranou přes říčanské zahrady směrem k Brnu. Na všechno si člověk zvyká, i na tyto salvy. Následek této dopolední dělostřelecké akce projevuje se u nás v důkladném úklidu půdy. Neví se, zda půdní prostor, zbavený hořlavin a zabezpečený nádobami s vodou, nebude později k užitku.

Když není nic důležitého na práci, stává se, že si člověk bedlivěji všímá svého okolí. Neušla nám skutečnost, že okraj ostrovačického lesa, dříve klidný, nyní ožil. Nejen pohybujícími se postavami, ale i palbou z rychlopalných děl a kulometů. Jsou to první viditelné okamžiky blížících se sovětských oddílů. Německé tanky se stahují ze svých hlídkujících pozic ke mlýnu; ale běda, jsou-li spatřeny. Prozatím vyřadili sovětští vojáci jeden tank. Posádka, která tank opustila, je pronásledována střelbou a prchá přes knínický kopec ke mlýnu. Světelné střely označují svoji dráhu k cíli, který však utíká a přece unikl. Takový byl závěr dne.

Sobota – 28. dubna 1945

Včerejší ráno začínalo kouřem, dnešek požárem, a to na okraji Ostrovačic. Rusové mají obsazeny již celé Ostrovačice, směřují nyní svoji palbu do prostoru silnice vedoucí do Říčan, často i přímo do vesnice. Sovětští vojáci odvážně projíždějí jednotlivě na koních i auty po silnici z Ostrovačic ke Knínicím. V dopoledních hodinách zachvátily mnohé požáry i prvá stavení v Říčanech. Jsou to stodoly, říčanský dvůr, jehož střecha byla prostřílena jako síto. Vbrzku doplatila na tuto střelbu i věž říčanského kostela.

Rusové postupují jednotlivě pod ochranu příkopů podél silnice z Ostrovačic do Říčan a získávají první domy v Říčanech. Němci o tomto postupu dobře vědí, protože nynější směr palby je na domy kolem říčanské silnice. Střílí z děl umístěných na tancích. Této intenzivní palbě nemohla mnohá stavení odolávat a zanedlouho zvýšila počet hořících stavení. Postup sovětských vojáků ještě zesílil. Nejsou to jen přesuny jednotlivců, ale celých skupinek. Celý den je slyšet střelbu z pušek a automatů. Dosud byly Říčany obsazeny Němci, ale věřili jsme, že ne na dlouho.

Neděle – 29. dubna 1945

Sotva se rozednilo, zaslechli jsme na okamžik hlasitý křik více lidí, ale nevěnovali jsme tomu zvláštní pozornost. Dopoledne bylo zdánlivě klidné. Neušla nám však akce čtyř sovětských vojáků, kteří se snažili dostat se do Říčan v prostoru hřbitova. Z počátku je kryl potok, pak přeběhli k hřbitovní zídce. Asi za půl hodiny stáhla se sovětská rozvědka zpět.

Těsně před polednem stala se příhoda, ve které jsem viděl kus nezvyklé odvahy. Po silnici od hřbitova do Říčan šli dva sovětští vojáci vedoucí koně za uzdu. Postupovali docela klidně a u pumpy snažili se bez jakéhokoli spěchu uhasit žízeň. Pak vyskočili do sedel a kolem zahrad projeli do Ostrovačic. Ani netušili, že je od Němců dělí pět metrů a tito je pozorně sledují z úkrytu za zídkou.

Během poledne bylo slyšet ojedinělé výstřely z pušek. Teprve v odpoledních hodinách slyšíme stejný křik jako ráno, jenže byl mohutnější a vytrvalejší.  Rusové podnikali zteč. Vojáci, kteří se od rána, snad i v noci soustřeďovali na okraji Říčan, probíjeli se dům od domu za hlasitého povzbuzování. Po silnici, přes zahrady, v domech, kde jen bylo, čistili prostor od Němců. Nejtěžší boje byly asi u kostela, kde se střetli Rusové se silnějším odporem. Vznikl také požár ve dvoře u Jakoubků a byl poškozen střelbou dům.

Jaké bylo naše první setkání se sovětskými vojáky? První voják, kterého jsme mohli s dojemnou radostí přivítat, zanechal v nás tyto vzpomínky. Typ plně slovanský, usměvavý, v šedém dlouhém plášti se zimní čapkou zdobenou pěticípou hvězdou, v kožených holínkách a vyzbrojený samopalem. Jeho chování bylo skvělé. Byl hned přátelský a důvěřivý. Odmítl nabízenou kořalku, posilnil  se chlebem a mlékem, které si slušně vyžádal, rozloučil se s námi, aby pokračoval v dalším boji. Jiný názor nám zůstal na jeho velitele, mongolského výrazu, který byl jeho opakem.

Když začala odpolední ofenziva Rusů, přiběhla k nám přes zahradu nějaká pověrčivá ženská s lahví petroleje, kterou při tomto  zmatku chtěla zahrabat do hnoje – aby prý u nás nehořelo. Měli jsme co dělat, abychom ji uklidnili a ukryli do bezpečí.

K večeru se střelba poněkud uklidnila, ale Rusové se nedostali dál než ke kostelu.

Pondělí 30. dubna 1945

Naši sousedi Jakoubkovi měli, jako každý jiný, narychlo vytvořený úkryt na zahradě ve sklepě. Protože měl oproti  našemu úkrytu výhodnější podmínky, umístili se v něm sovětští telefonisté. Často jsme je navštěvovali, takže vbrzku jsme poznali život sovětského vojáka. Byli to vášniví kuřáci, zajímaví pro svoji typickou přípravu cigaret. Speciální papír na cigarety odmítali a s oblibou používali novinového papíru. I když se  neustále nalézali v bojových akcích, hýřili vtipem a veselostí. Situace byla nyní poměrně klidná, takže došlo též k fotografování. Bohužel jen na jeden film, protože pět ostatních mi vojáci rozmotali – byli prostě příliš zvědaví.

Aby Rusové upozornili na svou účast v Říčanech, odstřelovali z minometů druhý konec vesnice v prostoru mlýna, který drželi dosud Němci.

Úterý – 1. května 1945

Bojové akce se neustále přiostřovaly. Většina osazenstva krytu, vesměs ženy a děti, odešly za neustálé palby do Brna. Zůstala jen starostlivá babička, strýc Kokojan, bratr a já. Doprovázeli  jsme je pouze vzpomínkami s přáním šťastné cesty.

Středa – 2. května 1945

Dopoledne byl předveden do našeho krytu pan Bojanovský, který nás svojí přítomností poctil po 3 dny. Jinak v domě přebýval celý důstojnický štáb včetně svého plukovníka.

Čtvrtek – 3. května 1945

Počasí poměrně chladné. Přebýváme stále v krytu.

Pátek – 4. května 1945

Situace stále stejná. Dělostřelectvem rozbitá Řezníčkova střecha.

5. a 6. května 1945

Přebýváme stále v krytu. Sovětským vojákům zpestřujeme jídelní lístek vařenými slepicemi.

Pondělí – 7. května 1945

Vlastní jídelní lístek je taktéž neobvyklý – brambory s kávou. Sovětští vojáci předvádějí nám své kuchařské umění – vaření tašek. Večer přišel si s námi porozprávět voják Jerym. Společně se smějeme jeho „smůle“. Tašky, které si uvařil, uschoval a na které se těšil, někdo z jeho druhů mu všechny snědl. Důkaz toho, že byly chutné.

Úterý – 8. května 1945

S nastávajícím týdnem – nové události. Po známé snídani kávy a brambory – kartuškami, jak říkají Rusové, dopadla si 4 m od nás mina. Může se hovořit o velkém štěstí, že padla přímo do záchodu, který byl na dvorku pod úrovní kuchyně. Ještě byla poškozena veranda a zrcadlo, které svými střepy nám doneslo tentokrát neuvěřitelné štěstí. Po této neveselé události s radostným koncem zalezli jsme jako krtci do krytu.

Asi v 11 hodin jevil se náš životní prostor bez vojáků. Zanedlouho překvapil nás voják se žádostí, abychom šli s ním, neznámo kam. Brzy jsme se dovtípili, že nastoupíme úkol samaritánů.  Odnášeli jsme raněného v neckách do Ostrovačic. Přes značně odstřelovaný prostor dosáhli jsme šťastně svého cíle. S trochou únavy jsme se šťastně vrátili zpět. Byli jsme však překvapeni, že v naší části vesnice zůstali jsme ze všech obyvatel asi sami. Zbytek dne byl rozrušován jen ojedinělými výstřely z pušek.  Po snězení několika suchých brambor jdeme spát.

Středa – 9. května 1945

V noci přibyly další posily. Dopoledne mělo průběh klidný, proto jsme se dali do vaření brambor a kávy. Vojáci přinesli nám k uvaření 3 králíky. Nestačili jsme je ani zabít, když začala prudká dělostřelecká palba, která potrvala plné dvě hodiny a skončila ve 14 hodin. Zanedlouho byla zahájena druhá dělostřelecká akce. Rusové obsadili za neustálé palby prvou část polí a lesa směrem k Domášovu. Z Ostrovačic přicházely stále nové posily pěchotního vojska. Němci byli zatlačeni do lesů a celé Říčany obsazeny sovětským vojskem. Mezi postupující sovětskou armádou byl menší oddíl čsl. sboru se čtyřmi vojačkami. V čele pochodujících byla nesena naše a sovětská vlajka, kterou jsme veřejně mohli spatřit po 6 letech.

Tímto bych chtěl uzavřít kapitolu, která podle výpisů se nestaví  v mnohém k hrdosti správného Čechoslováka. Ale skutečnost se vytvářela svým způsobem a nebylo zde třeba ani příležitosti k hrdinnějšímu vystupování. Vše ostatní muselo by se pokládat za lidský hazard.

Situace, kterou jsme během posledních týdnů prožívali, byla ošklivá. V několika chvílích, zvláště v těch nejrušnějších, uvědomovali jsme si, že vyváznutí z této situace bude vlastně naše druhé zrození. Očekávali jsme další život svobodnější, plný budování, radostné práce, doplněný novými ideály. Byli jsme si toho  vědomi a nezapomínali jsme přitom na hrdinnou slavnou Rudou armádu a spojenecká vojska, kterým jsme za vše vděčni.

Bylo to milé znovuzrození a jsme si vědomi veškerých úvah a předpokladů daných v nedávno prožitých válečných událostech. Věřím, že vzpomínka na toto období bude v dalším životě závazkem k dodržení a plnění správných lidských zásad a vzpruhou k radostnému životu. 

O autorovi: Luboš Telecký pochází z Brna, je ze čtyř dětí (Jaroslav, Jan a sestra Zdena). Byl absolventem Baťovy školy práce (nosil nádhernou uniformu) a ve Zlíně zůstal pracovat. Jeho bratr Jan (1915) se přiženil do Říčan, když se oženil s Annou Kokojanovou (1923), dcerou Františka Kokojana (č.p.188). V textu citovaná „teta“ Kokojanová pak je Magdalena Kokojanová, manželka Františka Kokojana, Blanka (1925) je sestrou Anny. Pod dojmem úmrtí  jeho otce Josefa Teleckého při náletu na Brno v březnu 1945 zřejmě předpokládal, že přečkat postup válečných událostí u bratra v Říčanech bude bezpečnější než ve Zlíně nebo v Brně. Jak se mýlil! Zatím co Brno bylo dobyto během dvou dnů, boje o Říčany probíhaly od 26.dubna do 9. května odpoledne.

Ing.Vladimír Kokojan