Vzpomínky na válku ing. Vladimíra Kokojana

Jak jsem prožil konec války

20. listopadu 1944 jsem jel s moji maminkou do Brna, kde jsme spolu byli už několikrát. Tatínek byl v té době „totaliensatz“ v 1. brněnské strojírně na Olomoucké ulici. Několikrát jsme jej tam s maminkou navštívili z různých důvodů. Ve vrátnici byl parní stroj, výrobek továrny, a ten mne vždycky moc zajímal.

Ten den jsme ale měli jiný cíl. Navštívili jsme mimo jiné taky krejčího Hugo Pařila na Kozí ulici. Bral mi míru na jarník – kabát, který jsem pak několik roků nosil. Měl několik kapes i uvnitř v podšívce a celkově byl velmi dobře vypracován, moc rád jsem jej nosil, a když jsem z něj vyrostl, tak jsem se s ním jen nerad loučil. Na několika fotografiích z roku 1945 a dalších jsem v něm vyfotografován.

Když jsme šli od krejčího, tak nás na Poštovské ulici zastihlo vyhlášení leteckého poplachu. Nějací lidé, asi „luftschutz“, nás s maminkou nahnali do kina Alfa, které asi bylo vyhrazeno pro matky s dětmi. Do toho kina jsme vešli vchodem (vlastně východem) z ulice Jánské. V sále bylo jenom nouzové osvětlení, takže přítmí; ventilace jemně hučela a já jsem na chvíli i usnul. Sál kina nebyl zdaleka zaplněn, bylo nás tam poměrně málo. Po náletu jsme šli s maminkou k nádraží na autobus, který měl v té době stanoviště mezi východem  z nádraží a novou poštou, přičemž ty autobusy stávaly kolmo k budově nádraží.

Jaro 1945 přišlo poměrně brzo a my děti jsme již v březnu běhaly nalehko. 19.března 1945 - na Josefa - již asi platilo nějaké omezení pohybu. Pan Macholán, pan Kukla +1 (už nevím kdo to byl) vždycky zahráli před domem nějakého Josefa a pak se rychle rozutekli, aby se vzápětí sešli opět před domem dalšího Josefa a zahráli mu. Bydleli jsme tehdy u mého dědečka Karla Žáka v kolonii 7 domků, kde se říkalo „na kopcu“. My děti jsme naslouchaly té hudební produkci a hádaly, kde se to právě ozývá. Netrvalo dlouho a ti muzikanti se sešli před domem Josefa Klevety a taky mu zahráli. Po produkci se hned domluvili, komu zahrají dalšímu a kudy kdo půjde, aby nešli současně.

Koncem března a začátkem dubna začali prchat němečtí civilisté a byly to dlouhé kolony pěších, někteří na vozech a s dobytkem, s různými věcmi, o kterých si mysleli, že jsou pro ně důležité. Občané z našeho konce (na kopcu) občas napumpovali vodu do kyblů u Varhaníkové pumpy a ty kyble vynášeli po svahu na silnici a nabízeli uprchlíkům pití. I moje maminka tam chodila a jednoho dne přivedla malého pejska; prý už nemohl dále a ti lidé maminku požádali, abychom se jej ujali. Říkali jsme mu Cikánka, mne si ihned oblíbil a spával pod mojí postýlkou a hlídal. Při našich dětských hrách běhal stále se mnou. Ta idyla ale netrvala dlouho.

Koncem března nebo začátkem dubna jsme zase seděli na lavičce před domem Petra Kokojana (č.p.151). Jenda Kokojan měl dalekohled a tak jsme pozorovali okolí. Pojednou jsme zpozorovali, jak po polní cestě od Patočkových ke křížku a dále do Kaličných jede německý tank. Během jeho jízdy po obzoru se dostalo i na mne a tak jsem pomocí dalekohledu uviděl německého Tigra „zblízka“. Po letech jsem tuto epizodu Jendovi připomínal a on si na ni taky vzpomněl.

Když se fronta přiblížila k Brnu, přestali již občané dojíždět do Brna za prací. V rámci pracovní povinnosti dostali náhradní práci a ta se ponejvíce odbývala kácením stromů a výrobou klád. I tatínek musel na tuto náhradní práci a v poledne jsme mu s maminkou nosili oběd. Kácelo se tehdy převážně „U skalařů“.

Mezi domem mého dědečka a Rolingerových (Pokorných) je mezera asi 8 metrů. Jednoho dne se v té mezeře objevila dřevěná bouda opřená o štít domu mého dědečka. K boudě náleželo i družstvo vojáků. Chovali se slušně, požádali o nějakou slámu na podestýlku do boudy. Zbraně mívali opřeny taky o štít domu vedle boudy. Po nějakém dni se rozpovídali, varovali nás před armádou Malinovského, že jsou to všechno šikmoocí divocí asiaté. V té době již dospělí a starší mládež z našeho konce začali budovat dva kryty ve spodní části Hulánky, která je pod oplocením. Každý očekával, že se fronta během 2-3 dnů přežene a bude mír. Večer, když mne maminka vykoupala a dávala do postýlky, tak předtím mne v náručí vyklonila do mezery mezi domy a já jsem německé vojáky zdravil gutenat (Gute nacht).

Asi 18.dubna jsme se přesunuli do krytů v Hulánce. Kryty byly zahloubeny pod terén, částečně vyztuženy dřevem, ale bylo v nich strašně vlhko, protože neměly žádné větrání. Asi za 3 dny jsme se přesunuli zpět do domu dědečka, kde jsme upravili chlívek, který byl pod domem. Bylo nás tam 5 dospělých a já, taky pes, koza (během našeho pobytu měla i kůzlata). Od 28.dubna nebylo dne, aby nebyla kanonáda, ve štítě dědečkova domu se objevily 3 velké díry. I za této situace museli dospělí v době relativního klidu obsloužit dobytek. Jednou šel dědeček na dvůr a nesl v plecháči kávu s namočeným chlebem pro samicu. Položil hrnek na králikárnu, sehnul se, otevřel kotec, a když se narovnal, tak plecháček byl prostřelený a káva z něj vytékala. Místo toho aby se sebral a rychle se vrátil do krytu, rozhlížel se a volal: „Která sviňa ?“

9. května dopoledne přišel k nám do krytu první ruský voják. Měl dlouhý kabát do půli lýtek, mohutný knír a dlouhou flintu s nasazeným bodákem. Do toho chlívku se muselo projít asi 5 metrů chodbičkou. Později jsem si říkal, že být na místě toho vojáka, tak bych tam asi napřed hodil ruční granát a pak bych se šel teprve podívat. Strýc Rudolf Žák uměl velmi dobře rusky a asi to mělo velký význam, to jsme poznali později. Hned se s vojáky bavil a i tlumočil. Rusové si na půdě dědečkova domu udělali jakousi ubytovnu  a celé dny jich byl plný dům. Zatím co všichni sousedé si stěžovali, co všechno se jim ztratilo, u nás se neztratilo nic. Byl jsem svědkem, kdy na dvorku se jeden Rus ptal tatínka kolik je hodin, tatínek nerozuměl a tak Rus poklepal na zápěstí, tatínek pochopil a ukázal na „cibule“, které visely na dvoře na zdi. Rus se šel podívat, řekl: „spasibo“, a šel po svých. Teprve po 30 letech o ty „cibule“ tatínek přišel, dělal v dolech narážeče (strkal vozíky do výtahu) a při nějakém pohybu mu ty hodinky vypadly do jámy. Po nějakém čase (při revizi jámy) ten zbytek hodinek kolegové našli a tatínek je dostal zpět.

10. května byl krásný slunečný den, všichni dospělí muži měli pracovní povinnost (kopali jámy pro uhynulá zvířata) a já jsem uprosil maminku, abychom šli navštívit druhou babičku a dědečka, kteří bydleli tehdy u hřbitova. Šli jsme dědinou, a když jsme přišli asi k domu Slámů, ležel tam u cesty mrtvý kůň. Zrovna přišel sedlák Mareček s potahem a začal koně uvazovat, že jej potáhne do nějaké jámy. Uprosil jsem maminku, že se podíváme, jak toho koníčka potáhnou. Sotva se ale s koněm pohnulo, ozval se mohutný výbuch, všude plno dýmu, velký úlek. Ten mrtvý kůň byl zaminovaný. Na Sokoláku měli Rusové obvaziště, v momentě byli na místě, odvedli nás k ošetření. Měl jsem plno střepin v hlavě, postupně mi je maminka vyčesávala, poslední v roce 1949. Maminka měla zraněnou ruku. Ze Sokoláku jsme šli uličkou mezi Pospíšilovými a Pokornými. Právě když jsme přišli k rosické silnici, nesli dva muži zraněného pana Marečka. Dodnes vidím jeho zkrvavené nohy, jak se za chůze těch dvou mužů kývaly. Dále jsme šli uličkou pod školou, kde v Mitýskově zahradě stálo opuštěné telátko a celé se třáslo. Když jsme přišli na státní silnici, tak tam u obchodu pana Macholána stál německý Tigr, obrácený ke kostelu. Byl to stejný typ, jaký jsem viděl nedlouho před tím dalekohledem. Šel z něj strach.

Když jsme přišli domů, tatínek už nás hledal, v momentě se mu doneslo, co se stalo. Ani nevím, jestli se s maminkou vadil. 11. května jsme šli k dědečkovi ke hřbitovu znovu. Když jsme přišli na úroveň domu Pecinových, zastavila nás ruská hlídka. Museli jsme čekat, až 4 němečtí zajatci za dozoru ruského vojáka odstraní 2 velké nálože, které byly umístěny v silnici mezi domy Růženy Žákové (dnes Mokrenovi) a Sedláků (tam tehdy bydleli v nájmu Řezníčkovi). Ty nálože odnášeli uličkou pod Pitrochovými do lomu, kde byly později zneškodněny. Všichni kamarádi na našem konci měli „pilno“ se sháněním válečného materiálu. Kulometné pásy i s patronami, zbytky „pancerfaustů“, helmy a další zajímavé věci. Dnes si uvědomuju, že být na místě rodičů, to bylo asi na infarkt.

Ještě koncem května nás pan Václav Škvařil stěhoval do Brna na Špilberskou ulici č.6. Do Říčan jsme pak jezdili jednou za 2-3 týdny ale i tak jsem udržoval kontakt se svými kamarády a dělil se o zážitky, které jsem „nasbíral“ v Brně.

Naproti našemu domu v Brně (Špilberská 5), měli ubytovnu ruští důstojníci. Chodil jsem za nimi a jeden z nich (Saša) zase chodil za mnou a často zvonil dole u vchodu, abych už šel. Občas jsem s ním jel na nějaké velitelství Jeepem. Tatínek nás spolu vyfotografoval u pravoslavného kostela svatého Václava, co stojí hned naproti oběma domům. Saša byl po odchodu vojsk z Československa odvelen do Vídně. Na jaře 1946 se asi vracel domů, ještě s jedním vojákem nás navštívili a měli jsme k obědu husu. Já jsem prostořece poznamenal: „Sašo, vždycky když jsi u nás na oběd, tak máme husu.“ (I jednou v roce 1945 byl u nás na oběd a byla husa.) Maminka se na mne zlobila, ale Saša se smál a říkal: „ničevo.“ 

Ing.Vladimír Kokojan 

8.ledna 2008

Pan ing. Vladimír Kokojan se narodil  v domku č.p.116, ("na kopcu"). Koncem května 1945 se s rodiči přestěhoval do Brna. Absolvoval  Leteckou průmyslovou školu a  Leteckou fakultu Vojenské akademie Brno. Po promoci nastoupil do  VÚCHZ a  pracoval na stavbách jaderných elektráren. Celkem se podílel na spouštění 8 jaderných bloků. V roce 1981 se vrátil do Říčan, bydlí v ulici Za Horou