Vzpomínky na válku paní Evy Lánské

Vzpomínky na válku

vzpomínky p. Evy Lánské

Když Němci obsadili naši vesnici, jejich důstojníci byli ubytováni v rodinách. Také do našeho domu č. 248 byl přidělen jeden německý důstojník. Já jsem se ho bála, protože ve mně zůstala vzpomínka na německé gestapáky, kteří se u nás objevili už v roce 1941. Tato událost souvisela s mým strýčkem Vojtěchem z Brna, který nás často s tetou navštěvoval. Jako bývalý příslušník československé armády neuposlechl rozkaz Němců k odevzdání zbraní. To byl pro gestapo důvod hledat zbraně také u nás. Nic se nenašlo, ale strýček byl za to na Pankráci popraven. Měřičkova ulice v Brně-Řečkovicích dnes nese jeho jméno.

Toto všechno jsem tehdy nechápala, ale rodiče a prarodiče prožívali - po celou dobu pobytu důstojníka u nás - hrůzu z toho, aby nedošlo k prozrazení dřívější události.

Druhá světová válka se chýlila ke konci. Byl duben roku 1945. Naši vesnici okupovali Němci, od Brna se ozývala střelba Rudé armády. Bylo jisté, že se Říčany nevyhnou střetu nepřátelských vojsk. Němci sledovali postup sovětské armády od východu z věže říčanského kostela, k obraně jim sloužily těžké tanky „tygři“, kulomety a minomety.

Naši občané hledali bezpečné úkryty. Zatímco můj tatínek musel chodit pro Němce kopat zákopy a dědeček se staral o náš dům, s maminkou, babičkou a sestrou jsme odešly schovat se do lihovarského sklepa. Ten sloužil místnímu lihovaru k uskladnění brambor, ale v té době byl již prázdný.

Ve dvou jeho částech se nás tísnilo přes pět set. Každý si přinesl jen to nejnutnější – jídlo, oblečení a přikrývky. Spalo se na slámě, svítilo se svíčkami a vařilo něco málo pro děti na kamnech. Jejich kouř nás však vystavoval nebezpečí, že při jeho zahlédnutí budou vojáci na nás střílet.

Ve sklepě byl také místní lékař pan doktor Jaroš a k němu byli dopravováni k ošetření zranění občané z celé vesnice. Jako sedmileté dítě jsem poprvé v životě viděla umírat ještě školáka Miloše Trčku, ale zemřelo zde i několik dospělých.

Hukot letadel a střelba v nás vyvolávaly strach a hrůzu. Když se sovětským vojákům podařilo sestřelit věž kostela, dali se Němci na ústup, ale urputně se ještě bránili. Přijíždějícím kozákům na koních nastražili past. V lihovaru vypustili zásoby lihu a tak opilí vojáci nám v našem úkrytu místo radosti z osvobození  naháněli jen strach. Proto se obyvatelé sklepa rozhodli k útěku na osvobozené území. V noci  před svítáním jsme pobrali svoje věci a prodírali se děrami v plotech zahrad směrem k Brnu. Cestou jsme na Kývalce míjeli uhynulé koně a krávy z tamního statku. První běženci našli přístřeší u obyvatel Popůvek, ostatní pokračovali v cestě. Já jsem se svou rodinou došla až na Veselku. V aktovce na zádech jsem celou dobu opatrovala učebnice z první třídy, kilogram cukru a budík. V domku u Hrdličků jsme pak zůstali v bezpečí až do konce války.

Paní Eva Lánská, roz. Brandštetrová, bydlela na nynější ulici Brněnské.

Působila na zdejší základní škole jako učitelka, později byla její ředitelkou. Nyní bydlí na ulici Polní.