Josef Kleveta – vzpomínka na mého otce

Narodil se 18.3.1911, tedy ještě za Rakouska-Uherska, před první světovou válkou, která začala v roce 1914. Byla bída o vše, o jídlo i oblečení a tak v zimě utíkal do školy i bosý. Ve čtrnácti letech ho dali rodiče učit pekařem k Žaloudkům do Ostrovačic. Rovněž tam měl těžké mládí. Na vojnu šel do Mukačeva na Podkarpatskou Rus, kde byl vrchním kuchařem. Po návratu z vojny se oženil. Byla světová hospodářská krize, byl nezaměstnaný. Kopal studny, bral každou práci, aby uživil rodinu. Pak se dostal do dolů ve Zbýšově, kde pracoval jako horník. Horníci z Říčan, ale i z Domašova, chodili do práce ve Zbýšově ještě po druhé světové válce pěšky. Frontu a válečné události v Říčanech (26.4.–9.5.1945) jsme přežili v zemljance, kterou otec s kamarády vykopal ve stráni zahrady u Vorsů (Bednářovi č. 160), tedy na Němci obsazené polovině Říčan. Pro obnovu válkou zničené rodné obce, ale i v létech následujících, odpracoval na různých akcích každoročně mnoho hodin. Za obětavou práci v dolech obdržel od prezidenta republiky vysoké vyznamenání. Do roku 1940 bydlela naše rodina na Chmelníku, pak koupili rodiče domek na Jihlavské 113. Domek neměl studnu, dokonce ani elektřinu. V roce 1952 jsme začali s přístavbou, ale přišla měnová reforma v roce 1953 a peníze našetřené na stavbu padly.

Nikdy nebyl v žádné politické straně, avšak ve Sboru dobrovolných hasičů byl od svých čtrnácti roků celkem 50 let, byl zbrojíř a dlouholetý předseda.

Rovněž u Červeného kříže dlouhá léta aktivně zachraňoval zdraví i životy při častých autohaváriích pod kopcem, kde bydlel. Byl také členem Sokola; každou neděli v sezoně doprovázel naše fotbalisty s lékárničkou na rameni a ošetřoval zranění.

Ve svých 45 letech udělal otec zkoušky z „Myslivosti“ a tomuto koníčku propadl tělem i duší. Vše dělal víc než poctivě a pracoval pro zvěř i přírodu každou volnou chvíli. Vysázel okolo Říčan tisíce stromků i keřů: stráň u rybníka (tu sázel 2x, poprvé děti podpálily trávu a shořely i stromky), Remíz, Hupačky, Novákova zmola, U Vrbiček, Vávrovka… Po Říčanech, kde bylo místo, dával břízy – Příční ulice, okolo hřiště a rybníka topoly. Dlouhá léta byl předsedou myslivců.

Pro svou dobráckou povahu byl u lidí moc oblíbený. Za dobré slovo udělal a pomohl každému. Jeho zvláštním znamením byl čibuk, se kterým chodil i spát, alkohol zásadně nepil a netančil. Svůj pracovitý a pro každého obětavý život skončil po těžké nemoci ve svých 64 letech; v mnohém mi byl vzorem.

Dík táto!

Syn Joza, dcery Eliška a Lída