Pondělí 8.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00
Středa 8.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00
Své vyprávění o konci války v Říčanech a jejich osvobození musím uvést vzpomínkou na rodinné a širší dějiné pozadí. Můj otec František Plocek (1907 – 1983) byl kovář z početné rolnické rodiny z Vysokých Popovic. V počátku třicátých let, v době krize a nezaměstnanosti, přišel vypomáhat na hospodářství své sestry Marie, provdané Hájkové do Říčan. Zde poznal mou maminku Marii, roz. Šupkovou (1912-1998), která žila s rodiči Alžbětou a Františkem Šupkovými a svými mladšími sourozenci Antonínem (1919) a Boženou (1922). Ti se stali součástí naší rodiny na hospodářství v Říčanech č. 37, když se otec s maminkou v roce 1932 vzali. Kromě mne se jim narodil ještě můj mladší bratr Miloslav (* 4. 11.1936 - + 26.12.2005).
Na rané dětství v Říčanech mám do doby, než se přiblížil konec války a přišla fronta, pěkné vzpomínky. Jako nevědomý kojenec jsem sice prodělal na počátku roku 1935, kdy neexistovala dnešní anestesie, antibiotika ani další moderní vymoženosti, smrtelně nebezpečné onemocnění (osteomyelitidu, lidově zvanou tehdy kostižer). To jsem však po dramatickém pobytu v nemocnici šťastně překonal a podruhé se tak narodil. Nemoc zanechala jisté následky, které mne trochu handicapovaly, na mé pravé končetině, ale to jsem si jako dítě moc neuvědomoval. A tak mé dětství probíhalo jako u mých vrstevníků vcelku šťastně.
Otec byl sice poněkud prudší a přísný, ale velmi pracovitý, jistou dobu provozoval v Říčanech kovářskou živnost, za války však již pracoval v kovářském družstvu v Rosicích, vydělával slušné peníze, takže hospodářství obnovil. Zato můj dědeček, jak jsme u nás v době mého dětství říkávali - „dódyk“ , rolník František Šupka (* 22.8.1872 - + 1.5.1945) byl - stejně jako jeho manželka Alžběta (* 19.11.1878 - + 9.9. 1949), moje babička - velice dobrotivý, laskavý a dalo by se říct dětsky bezbranný člověk, který uměl krásně vyprávět, a já jsem jej bezmezně miloval. Zejména za dlouhých zimních večerů při válečném zatemnění jsem naslouchal jeho vyprávění zážitků z první světové války a jiných příhod z jeho života. Taky si dokázal pěkně pozpěvovat a napodobovat přitom hlasem některé hudební nástroje. Prostě: byl to člověk asi spíše umělecky nadaný, což se v životě, který žil, nemohlo nijak projevit. Tyto vlohy zdědila moje maminka, která ještě po osmdesátce psala verše. A tak není divu, že oba moji synové působí v oblasti kultury, i když starší má přírodovědné vzdělání a byl vědecky činný jako biochemik.
Do obecné školy jsem začal chodit vlastně jako nešestiletý v druhém roce německé okupace naší země, tedy ve škol.roce 1940/41. To už jsem uměl dávno číst - otec byl totiž velký čtenář a vodil mne s sebou do obecní knihovny, kde knihy půjčoval, pokud si vzpomínám, pan Bartošek. Knihovny byly v domácnostech tehdy vzácností, a já měl knihy v úctě a od počátku jsem rád četl.
Ve škole mě v předposledním roce války, kdy jsem končil 4.třídu obecné, učil pan řídící Jan Drašar. Jeho výchovné metody, včetně rázného užití rákosky, byly velmi přímočaré, všechny kázeňské problémy řešil přímo ve škole a rodiče jimi nezatěžoval - to už by asi dnes nebylo možné. Ale přesto na něj vzpomínám s úctou a láskou a jako starého pána jsem jej vděčně navštívil mnohem později coby student ve Znojmě, kde žil na odpočinku. Byl to v době okupace velmi odvážný člověk – všechno dění ve škole bylo totiž pod dohledem Němců, dětem přístupné knihy měly podle přísné nacistické cenzury začerněná vlastenecká místa, řada knih byla vyřazena a knihovny byly pod zámkem a zapečetěny. On mi však půjčoval knihy a chodil k nám nejen pro mléko, ale protože se u nás také poslouchal zahraniční rozhlas. Zeptal se rodičů, zda by mě nechtěli dát do školy. Dobře jsem se učil, navíc jsem měl zdravotní postižení ( od operací v kojeneckém věku defornované pravé končetiny se odvíjela časem s mým růstem skolióza páteře, míval jsem později značné bolesti páteře ; při dnešní péči by bylo řešení poměrně jednoduché, ale tenkrát se s tím nikam nechodilo). Rodiče souhlasili, a tak jsem dělal v létě 1944 zkoušky na první české gymnázium v Brně. Pokud si vzpomínám, přijímací zkoušky dělali i mí spolužáci Mirek Kaštánek a Milan Grygar. Gymnázim mělo sice svou budovu na dnešní třídě kpt. Jaroše, ale ta v té době sloužila jiným účelům, takže bylo přemístěno do budovy gymnázia v Brně – Králově Poli, na dnešním Slovanském náměstí.
Přijímací řízení tehdy nespočívalo jenom v dokladech o dosavadním výborném prospěchu a v úspěšném složení přijímací zkoušky, ale bylo nutno úředně dokázat taky rasově čistý původ. Musel jsem tedy předložit obecním úřadem ověřené fotografie rodičů a prarodičů a doklady z matrik. Byl jsem přijat do první třídy. Představte si dnes malé, desetileté dítě jak vyráží před pátou hodinou pěšky z Říčan po blátivé cestě – žádná dnešní asfaltka - pěšky do Rosic, pak vlakem cestuje samo do Brna. Cesta trvala asi hodinu, vlak byl plný dělníků, kteří mě někdy strčili nahoru do police nad sedadla, kde jsem pospával až do Brna. Z nádraží potom „šalinou“ do Králova Pole – tak jsem já cestoval do školy. Někdy jsem cestoval i autobusem, který v té době jezdil na dřevoplyn - kotel, ve kterém se ze spalovaných špalíčků dřeva plyn tvořil, táhl na přívěsném vozíku za sebou.
Ale brzy na podzim 1944 začaly nálety. Dodnes se mně vybavuje hlášení rozhlasu:“ Achtung, Achtung, die Luftlagemeldung!“ (německy jsme se museli učit už na obecné škole!), tedy: „Pozor, pozor, hlášení o vzdušné situaci!“ A pak vytí sirén ! Některé dny jsem ani do Brna nedojel a různě složitě jsem se vracel domů. Pamatuji se, jak jsem za velkého listopadového náletu na Brno v roce 1944 uvízl hned v Rosicích. Několik náletů jsem zažil ve škole; v dnešním parku před gymnasiem v Brně-Králově Poli na Slovanském náměstí byly protiletadlové kryty v podobě jakýchsi krechtů, kam nás při polachu z vyučování odvedli a my tam seděli s profesory, dokud sirény neodhoukaly konec. Když mě zastihl nálet ve městě, nahnali mě příslušnící Luftschutzpolizei do nejbližšího krytu. Myslím, že dnes téměř nikdo neví, co znamenají ty malé bílé šipky viditelné dosud pod okny na fasádách některých brněnských domů. Ukazují dolů na protiletadlové kryty, z nichž bylo nutno zachraňovat po bombardování lidi – obvodové zdi obvykle zůstávaly totiž po zásazích a případných následujících požárech stát. Špatné vzpomínky mám na kryt pod Špilberkem. Dnes je to tam asi jiné, ale tehdy to byly nahrubo do skály vyrubané jeskyně, vydřevené, ve kterých se tísnilo mnoho tam nahnaných lidí a při otřesech po zásazích se hornina drolila. Také do hlubokého sklepení pod novou brněnskou radnici jsem se jednou s masou lidí dostal. Později jsem si našel jakýsi způsob, jak tomu uniknout; když jsem byl poblíž dnešních Denisových sadů, schovával jsem se tam ve křoví pod Petrovem. Odtud jsem měl výhled a pozoroval jsem hlavně dění na nádraží, někdy třeba útoky spojeneckých stihaček na lokomotivy.
Doma tatínek vybudoval dobrý, prostorný sklep, železobetonový, zapuštěný do svahu zahrady za hospodářským traktem. Jeho jedinou a osudovou nevýhodou bylo, že dveře do něj vedly ze stodoly. A tak u nás našlo útočiště před příchodem fronty dost lidí v naději, že tam v bezpečí přečkají. Pamatuji si například i na paní Pospíšilovou (ze skaly), která u nás pobývala i se svým nemocným synem.
Byl jsem asi předčasně vědomou bytostí, protože si pamatuji průběh války i zprávy o blížících se bojích. Sledoval jsem všechno dění se zvýšenou vnímavostí. Otec měl rozhlasový přijímač. Dodnes si pamatuji na ten karmínově červený kroužek na jeho knoflíku, který varoval, že poslouchání nepřátelského rozhlasu se trestá káznicí i smrtí. I když otec musel dát radiopříjímač k odstranění krátkovlného příjmu, přesto dědeček poslouchal večer zahraniční vysílání a s ním i někteří naši sousedé. Naši vynalézaví lidé sestrojili zavoskované cívky, kterým se říkalo churchilky. Ty se daly zastrčit do rádia a umožňovaly poslech Londýna. Byl jsem naivní dítě; poslouchal jsem s dospělými také a na velké mapě Evropy, kterou jsme měli v kuchni na stěně, jsem zatrhával některá místa, která jsem zaslechl v zahraničním vysílání. Kdyby k nám přišlo gestapo, asi by všechno špatně dopadlo a žádné zapírání dospělých by nepomohlo. Byl by to přímo doličný předmět, protože v tehdejším protektorátním vysílání se obyvatelé Protektorátu o ničem takovém nemohli dovědět.
Příchod fronty v dubnu 1945 začal dramatickou událostí. Na návsi před našimi v dědině byly složeny klády. Viděl jsem německé tanky či obrněné vozy, které se poněkud schovaly pod pěkné kaštany rostoucí tehdy u potoka pod mostkem. Jejich pohyb asi neušel sovětskému dělostřelctvu, protože pojednou bylo vidět výbuchy kolem nich a němečtí vojáci utíkali přes silnici směrem k nám. Byli rozčilení, bouchali na nás, snažili se dostat dovnitř. Ale naši zavřeli domovní dveře. To už jsme utíkali z kuchyně po náspi dozadu do sklepa. Byl s námi i pan Škvařil, elektrikář ze sousedství od potoka. Pojednou výbuch – to se šrapnel trefil do našich domovních dveří a místo nich zůstala jen díra ve zdi Pan Škvařil dostal zásah střepinami do tváře. I náš malý pes byl plný střepin, zatím to však přežil. Díru po dveřích naši ucpali skříněmi a vším možným. Ale to byla jen malá ukázka toho, co teprve mělo přijít. Později za bojů o naši vesnici začal náš dům hořet. Nejprve hořela přední část do ulice, později hořel i hospodářský trakt a zadek, v němž byla stodola a v ní vchod do sklepa. Na žádné hašení nebylo pomyšlení. Lidé se snažili vypustit ven aspoň zvířata, aby neuhořela. Dodnes nevím, zda se jim to podařilo. Jen si pamatuji, že když jsme později - ještě za bojů - utíkali do Ostrovačic, viděl jsem tu a tam na ulici padlá postřílená zvířata. Na návsi zůstaly jen husy; ty je vidět na poválečných fotografiích, které zvěčnily tu spoušť.
V našem sklepě bychom se bývali za požáru udusili. Koncem dubna jsme se tedy museli po požáru zadní části našeho hospodářství přeplazit k sousedním Jeřábkům. Ti měli tradiční klenutý sklep, samostatně umístěný v terénu za domem. Tam jsme se uchýlili. Bylo velmi nebepečné pohybovat se mimo sklep; ve dne venku zuřila palba, v noci hořely domy. Pamatuji se na německé vojáky, kteří byli v našem stavení, dokud ještě stálo. Mám vzpomínku na jednoho, jak sedí v naší kůlně a chvějícími se prsty si kroutí cigaretu. Ale na příchod prvních sovětských vojáků si přesně nepamatuji. Byli jsme už u Jeřábků, když sovětští vojáci brali naše chlapy na přepravu raněných a mrtvých. Měli rozřezané žebříky a na nich je tahali. V zahradách s rulovými tarasy a kamenným zdivem budov byl dobrý terén pro úporný boj zblízka o každý dům.
A pak se to stalo. Byli jsme už v Jeřábkově sklepě. Dědeček chtěl jít se sovětskými vojáky místo mého otce; byl ještě fyzicky zdatný. Už jsem se zmiňoval, že jsem svého dědečka velice miloval a pořád jsem byl u něj. Jak schody ze sklepa vedly nahoru, já jsem se ho držel a stál tak trošku v zákrytu za ním; v tom přiběhl sovětský voják a křikl něco jako „zpátky“. Pojednou nastal výbuch, a pak už nevím nic. Když jsem se probral, cítil jsem na hlavě něco lepkavého. Před sklepem vybuchl šrapnel nebo mina a dědeček i ten voják byli namístě mrtví a leželi vedle mne. On to dostal přímo do hlavy. Já jsem dostal šupu na levé ucho, střepiny mne zasáhly do vlasů. Pak mě odtáhli do sklepa. Mrtvé hned nepohřbili, nejprve je odvlekli k nám na dvůr, později dědečka ještě s dvěma sovětskými vojáky zakopali. Ale sovětské vojáky po válce exhumovali a odvezli a dědeček je pochovaný na říčanském hřbitově.
Tak jsem se narodil potřetí. To se stalo 1.května 1945. A 5. května už jsme utíkali - rodiče a my hoši s nimi - jen s tím, co jsme měli na sobě, do Ostrovačic. Tam se nás ujali lidé v jednom domě naproti Nedbálkům. Byli jsme tam den nebo dva, bylo to tam neklidné, a tak jsme znovu utíkali dál přes Kývalku a skončili jsme v Popůvkách u paní Čuperové; u ní jsme zůstali do konce války.
Potom jsme se vrátili zpátky do Říčan. Nepamatuji si přesně, co to bylo za den. Pamatuji se jen, že z domu vpředu zbylo obvodové zdivo a jinak to byla hromada trosek. Ze spáleniště našeho stavení do ulice trčely dva komíny – větší z otcovy někdejší kovářské díly a menší z kuchyně. Jako v jakémsi snu jsem bloudil těmi troskami rodného domu. Do zastřeného vzpomínkového příšeří patří matná vzpomínka na jakéhosi mrtvého sovětského vojáka, kterého jsem našel ležícího v našem „turčisku“ – kukuřičné slámě za sklepem. Bylo ten rok velmi teplé jaro a v té době již horko, a on oblečený ležel na slunci… Během exhumací padlých vojáků v rodné obci jsem viděl desítky mrtvol v rozkladu a jejich nasládlý pach mám dosud v paměti…
Matka se z této katastrofy zhroutila. Otec hospodářství vybudoval nebo aspoň vylepšil, splatil dluhy, které na domě byly a celé to táhl na svých bedrech. Teď zůstaly ze všeho ruiny. Neměli jsme ani přístřešek nad hlavou. Naštěstí hospodářství jeho sestry Marie a švagra Cyrila Hájkových vedle hospody u Staňků bylo sice poškozeno, ale ne zcela zničeno jako naše. Byli jsme tedy nějaký čas u nich. Cyril Hájek byl můj biřmovací kmotříček a nesmírně dobrotivý člověk (rok předtím byl mým kmotrem u biřmování v ostrovačickém farním kostele a mám po něm jméno, takže se jmenuji Karel Jiří Cyril ). Naši měli sice pojištění, ale v pojišťovně později řekli, že kdyby každý válečný poškozenec něco chěl, tak……. a tak jsme nic nedostali.
Vzpomínám na místní pověst (slýchával jsem ji v rodině), která vyprávěla, že válka skončí tam, kde stojí dva kostely oltáři proti sobě. Tak je tomu přesně v Říčanech a Ostrovačicích; ostrovačický farní kostel má oltář na východní straně, zatímco říčanský filiální kostel sv. Petra a Pavla ho má na straně západní. Ať je tomu jakkoli, tato pověst se v mém rodišti naplnila a válka zde 9.května 1945 opravdu skončila a má rodina zůstala bez střechy nad hlavou.
Otec se dověděl, že 30. května byli z Brna odsunuti Němci a bylo by snad možné najít tam nějakou náhradu a střechu nad hlavou. Jistý čas váhal, zvláště s ohledem na matku, která byla zcela otřesená a nemohla se se spáleništěm rozloučit. A nebylo to jednoduché také proto, že jsme měli v naší rodině ještě nemocnou babičku Alžbětu, mou tetu Boženu a její čtyřletou dcerku Mirku. Ty všechny měl otec na starosti, protože s námi žily a přišly o všechno. V polovině června 1945 se nakonec rozhodl a my jsme se přestěhovali na jedno opuštěné hospodářství do Brna-Dolních Heršpic. Tam, kde je nynější Tesco a Ikea a křižují se dálnice, jsme měli pole a začali hospodařit.
Ztratil jsem tedy během několika týdnů domov, dědečka, kterého jsem nesmírně miloval, kamarády, vlastně všechno. Ocitl jsem se v cizím prostředí, mezi cizími lidmi. V mnohém jsme začínali od začátku a jako děti nás čekala - jako naprostá samozřejmost - společná práce v hospodářství a na poli.
Vrátil jsem se ve školním roce 1945/46 do druhé třídy gymnázia již do budovy na tř. kpt. Jaroše 14. Ale žil jsem stále jako ve zlém snu. Nebyl jsem schopen ve škole vůbec vnímat, soustředit se, byl jsem jako duchem nepřítomný, při vyvolání jsem nebyl schopen promluvit, stejně tak jsem nebyl s to si něco zapamatovat. A po návratu domů mně nikdo nedokázal pomoci. Moji rodiče měli jiné starosti, především aby rodina přežila a zvládla práci v hospodářství. Na té jsem se musel podílet podle svých možností samozřejmě i já. Ve škole rovněž nikdo nevěděl, co se se mnou stalo a pořád vlastně ještě děje. Moji spolužáci - až na výjimky - měli vcelku neproblémové rodinné zázemí a nikdo z nich takovou katastrofu jako já nezažil. Zvlášť mě přiváděla k zoufalství profesorka z latiny. Byli jsme si asi navzájem nesympatičtí, aspoň já jako dítě jsem ji tak prožíval. Vyvolala mne, a já jsem nemluvil, měl jsem útlum řeči. Následovaly nedostatečné. Skončilo to katastrofou, v druhé třídě gymnázia jsem propadl z latiny. Měl jsem dělat po prázdninách reparát. Kdo se však měl se mnou učit? Naši latinu neuměli, já musel také pracovat a škola mne uváděla v zoufalství. Reparát jsem neudělal a v sekundě jsem tedy propadl. Rodiče byli bezradní, matka šla do školy a doma se mělo rozhodnout, zda mám na gymnáziu zůstat a nebo mne mají odtud vzít pryč. Zastupující ředitel – správce školy prof. Josef Hladký, latinář - byl nesmírně laskavý a charakterní člověk. (Takoví lidé to mají těžké v každé době!) Když mu matka vylíčila situaci a řekla, co se mnou tedy dál dělat, když propadám, řekl jí: „Vždyť ho tady nechejte, on se z toho zase vzpamatuje.“ A tak naši nade mnou „zlomili hůl“ a ponechali mne tam. Musím přiznat, že asi tři roky jsem žil sice mezi spolužáky, ale jako ve snu. Cítil jsem se mezi nimi v naprostém osamění.. Oni měli svůj svět a své zábavy, já svůj svět a práci. Můj svět byl zcela jiný než svět mých vrstevníků. Měl jsem zážitky, které se těžko sdělují, protože souvisejí s utrpením, a tomu se lidé - a děti vůbec - zdaleka vyhýbají. Byl jsem na svůj věk předčasně vážný. Ale musím říci, že utrpení, které jsem prožil, projasnilo mé vidění věcí a lidí a já jsem chápal to, co většině lidí zůstávalo nepřístupné. Jestli jsem později - zejména ve svém povolání jako psycholog a psychoterapeut - dosáhl nějakých výsledků, tak za to vděčím ani ne tak akademickému vzdělání a vědění, ale zejména těmto zkušenostem.
Teprve mnohem později, když mně bylo sedmdesát, přednášela nám v Brně na akci, kterou pořádalo Collegium Jungianum Brunense, jehož založení jsem inicioval po listopadu 1989, jedna švýcarská psycholožka – docentka z C.G.Jung Institutu v Curychu - na téma trauma a proměna osobnosti. Studovala tyto problémy na obětech válečného násilí v Jihoafrické republice a během války na Balkáně. Seděl jsem a poslouchal. Měla ve svém výzkumu zpracováno, jaké následky mívají taková duševní traumata a jakými cestami se může ubírat vývoj osobnosti traumatizovaných jedinců. Když skončila, šel jsem za ní a německy jí sdělil : „Vyprávěla jste můj mýtus. To všechno jsem osobně zažil.“ Její přednáška byla jako jakýsi bezděčný dárek k mému životnímu výročí, neznala totiž vůbec můj příběh.
Válka je strašná záležitost. Musím se podivovat současným lidem, kteří si myslí, že válka se snad vede podle nějakých právních předpisů a končí asi jako odpískaný zápas. Ale tak tomu vůbec není. Potěžkal jsem si lidskou duši důkladně a vím, jaké výšiny, ale také jaké propastné temnoty v ní jsou. A za války vyjdou najevo hrozné síly lidské duše, o kterých se našim současníkům nezdá ani v tom nejděsivějším snu.
Osvobodili mě vojáci Rudé armády. Vím také, co se dělo a jaké události osvobození někde provázely. Ale zažil jsem jako předčasně vědomá bytost i léta okupačního teroru a také Němce v Brně. Některé příhody mně dosud vězí v mysli. Jen malý střípek - moje maminka šla na Joštově ulici koupit židovce do trafiky známku. Uviděla to Němka, a to byla scéna! Proto mně nikdo nebude vypravovat, jak to všechno bylo. Já jsem to zažil. Takovou brutalitu, jakou byl nacismus, může totiž porazit jen ještě brutálnější síla, tu neporazí jemný civilizovaný člověk. A to je právě tragika dějin.
PhDr. Karel Plocek
PhDr. Karel Plocek, nar. 4. 9. 1934 v Říčanech u Brna.
Zde absolvoval 4. tř. obecné školy a v roce 1944 byl přijat ke studiu na prvním českém gymnasiu v Brně. Tragické události v závěru 2. světové války zničily do základů jeho domov v rodné obci a přiměly rodinu k přestěhování do jižního předměstí Brna. Po maturitě (1953) studoval odbornou psychologii na FF MU v Brně (promoval zde 1959, doktorát tamtéž 1969).
Působil zprvu jako klinický psycholog ve zdravotnictví, pak krátce ve vězeňství v Nápravně výchovném ústavu pro mladistvé a od roku 1968 do odchodu do důchodu v psychologickém poradenství v Okresní psychologické výchovné poradně Brno-venkov.. Externě učil na Psychologickém ústavu FF MU a v Institutu pro vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně a v dalších místech.
Dlouhodobě se věnuje překladatelské práci (přeložil samizdatově mj. hlavní dílo Pierra Teilharda de Chardin Lidský fenomén; jeho překlad prací díla C. G. Junga s názvem Duše moderního člověka byl v roce 1995 oceněn Obcí překladatelů ČR a Nadací Českého literárního fondu jednou z prémií Ceny Josefa Jungmanna). Počátkem roku 1990 inicioval Collegium Jungianum Brunense.
Je prvním čestným členem České společnosti pro analytickou psychologii a Asociace poradenských psychologů ČR.
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
---|---|---|---|---|---|---|
27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 1 | 2 |
3 | 4 |
5
|
6 |
7
|
8 | 9 |
10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 |
17 | 18 |
19
|
20 |
21
|
22 | 23 |
24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 1 | 2 |