Vzpomínky na válku ing. Františka Růžičky

Vzpomínky malého kluka na válku

Jednoho zimního dne jsem se vracel v roce 1945 ze školky domů, do Panské zahrady, a po silnici jeli od Brna Němci na lyžích. Doprovázely je vozy tažené koňmi. Šel jsem ve sněhu po okraji silnice, vyhýbal se lyžařům a pak pelášil jak zajíc domů. Měl jsem docela velký strach.

Přešlo pár týdnů, kdy se činily přípravy na příchod fronty. Táta zakopal do kůlny na dvoře zlato a další cennosti a udělal k místu uložení odvětrávací kanálek z trubky, ukončený propíchaným víčkem z plechovky od barvy (bylo to velmi dobré označení pro další zájemce)...

Fronta se blížila. Jednoho dne se na našem dvoře objevilo ruské dělo a my se odstěhovali do sklepa. Vojáci, co s tím arzenálem přišli, byli mladí a slušní. Sestře byly 3 roky a jeden si s ní hrával a říkal jí „Marusja, ty pojecháješ do Ruska“.

Táta musel chodit jako ostatní chlapi kopat zákopy. Na Šípě jsou vidět dodnes.

Začalo se i u nás střílet z děla a my zalezli opět do sklepa. V přestávkách mezi střelbou jsme  vylézali a při jedné vycházce bylo zřejmé, že se obsluha děla  trefila a naproti na Chmelníku, na silnici do Rosic, ustřelila domu verandu. Tenkrát silnice nevedla tak rovně, ale byla tam zatáčka. Dům už tam není – byl naproti Ševčákovi.

Pak se dělostřelci přišli rozloučit a odešli. To, co přišlo po nich, byly jakési trestní prapory – tlupy trestanců. My jsme pak prchali, jako mnoho ostatních,  z Říčan po silnici do Ostrovačic. Dlouho po válce mi máma připomínala, že jsem nesl plechový hrníček a kastrolek. Azyl jsme našli na statku u Vrzalů v Ostrovačicích, u bratra tety. Tam jsme zůstávali taky převážně ve sklepě.

Pokud se nestřílelo, vycházeli jsme z krytu – sklepa - na čerstvý vzduch. Občas jsme pozorovali  kondenzační pruhy – bílé čáry amerických bombardérů letících ve velké výšce,  nalétávajících při bombardování na Brno a další města.

Při jedné vycházce jsem vlezl do pokoje a našel jsem tam zajímavou věc – takové kovové vajíčko, z kterého čouhala tyčka s kroužkem. Samozřejmě to vzbudilo moji zvědavost, sedl jsem si na okenní rám a snažil jsem se tu neznámou věc demontovat. Vtom ale vrazil do místnosti ruský důstojník, začal strašlivě řvát, tu věc mi sebral a hodil oknem do zahrady. Věc vybuchla, všichni se seběhli. Vyšlo najevo, že jsem se snažil demontovat- díky bohu neúspěšně - útočný granát. Stačilo zatáhnout a odcestoval jsem i s oknem do věčných lovišť. Jestli mě naši seřezali, už nevím.

     Byl duben, Hitler měl narozeniny – 20. dubna, já zase 21. dubna. Kdyby prý naši nahlásili moje narozeniny o den dřív, mohli dostat od Führera pěknou peněžitou prémii. Neudělali to. V souvislosti s Hitlerovým jménem se vyprávěl vtip, že přišel občan na úřad, že chce změnit jméno.

„Jak se jmenujete“ pravil úředník.

„Adolf Prdel“.

„A jak se chcete jmenovat?“

„Josef.“

Pak válka skončila a my jsme se vrátili domů. Dům stál, ale skrýš se zlatem byla vybraná. Byla vybouraná i trubka ke skrýši, i s víčkem. Někdo asi o tom musel vědět, tak si posloužil. No nic, byl mír.

     Na silnici do Panské zahrady, u kopce Vaverčák, stál opuštěný německý obrněný pásový vůz. Chodili jsme si tam hrát-pár zalezlo dovnitř, zavřelo ocelová vrata na zádi a ostatní do toho bušili šutry. Pak se to vyměnilo. Z vozu postupně zmizely pásy, kola, motor a my jsme sebrali taky, co jsme mohli. Dlouho jsem měl doma rajčáky, čili páky k ovládání řízení.

Někteří chodili kamsi k Zastávce, kde byla havarovaná a poškozená německá letadla a vybírali z nich vše, co nebylo přibité; hlavně plexisklo, které pěkně hořelo. Někdo mi donesl z přístrojové desky Messerschmidtu výškoměr.

     Byl jsem  v Dědině u Vižďů a kolem šla dolů jakási zarostlá, rádoby zpívající, tlupa s praporem a zbraněmi. Pokus o zpěv nebyl nijak úchvatný. Z lesních končin prý se kolem cihelny a Okrouhlíku  vraceli   partyzáni.

     Za naším domem byly ploty zahrad svaleny; byla to jedna velká zahrada, kde ležel i mrtvý kůň a pobíhalo tu dost osvobozených králíků, na které jsme pořádali hony..

Jednoho slunného odpoledne, když jsme se zase bavili lovem králíků, napochodovala do míst Vaverkovy zahrady četa rumunských vojáků. Sedli jsme si opodál ve vedlejší zahradě a zvědavě pozorovali, co bude. Odložili ruksaky i zbraně,  vlezli do stodoly a vynesli si slámu, ze které vyrobili své ležení.  Nicméně pár kroků od slámy se postavili do řady, čekali jsme  vojenské cvičení, další události byly ale rychlé, až šokující. Překvapeně jsme uviděli, jak jednotka stáhla kalhoty, na povel šli do dřepu a začali se vyprazdňovat. Fascinovaní jsme zírali  na rumunské holé zadky, z kterých čouhaly hnědé hadice. Náš zájem jim vůbec nevadil.

Jednomu z přihlížejících ale za pár dnů jejich výtvory dost vadily, když se při lovu králíků v zápalu lovu proplazil  touto úhlednou řadou. Vstal s nadávkami, bez králíka, leč s hnědým břichem, výrazného charakteristického zápachu.

     Po ulici visely dráty ze sloupů. Ráno mne probudila máma a říkala „ty spíš a Jarda už je v nemocnici.“ Prý se chytil drátu, v něm už bohužel šla šťáva a tak dostal pecku a než ho odtrhli, spálil si ruce.

To velcí kluci z naší party - bylo jich asi pět - si udělali na dvoře ohníček a nacpali do něj granát. Ten samozřejmě explodoval. Někteří byli zasaženi, naštěstí byli otočeni k ohni zády a tak to koupili do zad a níž.  V nemocnici jim vytahali střepiny a oni se vrátili domů  žlutí od desinfekce. Když si sedali, tak jen sykali bolestí.

Naše parta našla velké patrony, o kterých jsme mysleli, že jsou to světlice. Udělali jsme přípravy k odpálení – u dnešního zdravotního střediska byly dvě lípy, ta jedna byla spadlá. Za ní jsme vytvořili kamennou ohrádku a do ní upevnili tři nábojnice. Jeden pod nimi zatopil a my se skryli a čekali na rakety. Bohužel nebyly to rakety, ale dýmovnice – modrá a červené, takže se nám podařilo vytvořit velmi solidní neprostupnou kouřovou clonu, od které jsme se dali na vítězný ústup, abychom nedoznali  újmy na zdraví od ostatních spoluobčanů..

U Vižďů v dědině zůstal německý pyrotechnik, který chodil denně s hokejkou minohledačky a hledal miny a další munici.. Ráno vstal, omyl se do půli těla studenou vodou pod pumpou, oholil se  a po snídani vyrážel do polí. Narazili jsme na něho s mámou, když jsme šli na trávu do míst pod vodojemem, kde stojí rodinný kříž. Rázně nás zastavil a pak mne odvedl, abych se podíval na úrodu granátů, min a nábojů, které tam v poli našel. Měl je pěkně v díře, kterou pak zasypal, natáhl zünd- šňůru a odpálil. Byla to pěkná řacha.

Jednou zas vrazil pyrotechnik rozčileně do kuchyně a táhl nás do dědova výměnku. Byla to světnice s oknem, na parapetu měl děda vyskládáno asi 12 různých granátů. Pyrotechnik byl blízek infarktu, strašně řval, děda byl klidný a klidně u nich pokuřoval fajfku..

Jeli jsme na seno na Horákovo, k Boží muce, dnes je tam dálnice. Zajeli jsme na pole, seno leželo v řádcích, suché, stačilo vzít vidle a nakládat. Strýc napíchl první kus sena a na zemi se objevily německé náboje do pušky. Kulky měly žluté a fialové zbarvení. Prý to byly tzv. stopovky, ty při výstřelu svítí. Nasbírali jsme jich dva koše.

Zbraně, granáty, miny a náboje, to našel snad každý. Jednou jsme zase neměli co dělat, tak jsme posbírali něco munice – granát, náboje a v místech, kde je moštárna, kde byla dříve skála, jsme sehnali kamínka řčená Vincek, naládovali dřívím, přiložili granát a něco nábojů a podpálili. Zalehli jsme za mez a pozorovali co dál. Oheň se rozhořel a začal tanec. Nejdříve šly náboje, moc pěkně svištěly, a pak granát. Strašná pecka, Vincek létal po kusech vzduchem a my se krčili za mezí. O blbé nápady nebyla tenkrát nikdy nouze.

Pak se situace pomalu vracela do normálního stavu. Táta jezdil před válkou s autobusem. Tenkrát to byla firma ČMD-BMB, jezdil dokonce na dřevoplyn.. Ráno naházel do kotle bukové špalíky, zatopil, počkal až se vytvořilo dostatečné množství generátorového plynu, nastartoval a jelo se. Teď jezdil každý den do Brna, do garáží na Rosické, které to dostaly naplno a musely se odklízet trosky. Domů jezdil na trofejním motocyklu americké armády Halley Davidson.

Pak byly garáže uklizeny, dány do provozu a začala fungovat doprava. Nejdříve americké armádní náklaďáky Bedford a pak trofejní autobusy Fiat. Měly vzduchem zavírané dveře. Provizorní nádraží bylo pod divadlem u parku, nyní Malinovského, v Brně. Odtud se jezdilo přes dnešní Renneskou, most přes řeku nebyl kolmo k řece jak dnes, ale vpravo přes jakousi zatáčku, která byla zrušena až s výstavbou nynějšího mostu.. Pak se jelo nahoru na Centrálku (dnes jen tramvaj), atd., pak Popůvčák a starou silnicí přes Kývalku (zbytky jsou dole vpravo vedle dálnice) pak přes Ostrovačice do Říčan..

V té době jezdil taky do Vídně, kam vozil repatrianty z Brna. Jednou jsem jel s ním. Na hranicích nás kontrolovali – celníci nebo vojáci za asistence ruských vojáků. Vozily se i balíky novin. Dodnes si pamatuji, že do autobusu vtrhl nějaký nadčlověk, mrskl tam balík novin, převázaný špagátem a ječel, že to trpět nebude, že za každou stránkou by mohla být stovka. Tato číslice byla taky modrou tužkou napsána na horní stránce. Příjemný zážitek to rozhodně nebyl. Z Vídně si pamatuji, že jsme jeli kolem řeky, všude rozvaliny a zbytky války – děla, tanky.

Táta říkal, že to řvaní na hranicích nebylo to nejhorší, jednou po rozjezdu se ho snažil zastavit opilý voják v uniformě vítězů se samopalem. Náš celník mu dával znamení, aby urychleně odjel, což učinil a šlápl na plyn. Rusák zase na spoušť samopalu. Naštěstí to šlo mimo….

Táta mi ukazoval u silnice za Domašovem k Hlubokému stromy, které ustupující Němci ze tří stran navrtali, ale nestačili je už vyhodit. Nebyl to příjemný pocit tam jezdit, pokud byl silný vítr.

Dnes už jsou díry opět zarostlé.

Táta mne občas poslal k Pospíšilům pro UNRU. Byly to zelené krabice, asi 5x12x 25 cm, zatavené ve vosku, stály 20 Kč a obsahovaly různé věci; třeba tvrdou, leč dobrou čokoládu, žvýkačky made in USA, balíček cigaret v počtu 20 ks s americkou vlajkou, nějakou marmeládu, fialový prášek do vody, původně hnědý prášek Nescafé, dnes jakýsi hnědý sirup, psí suchary, prý i toaletní papír a prezervativy, ale to jsem neviděl. Prostě jakási KDéčka americké armády – dodala UNRA..

Ovšem v rámci „dodala UNRA“ se prodávaly i jiné věci. Například jakési pytlíky s práškem, který reagoval s vodou a silně se zahřál. V zimě to bylo vynikající do kapsy. Po vyschnutí se to dalo opakovat. Nedávno v televizi objevil ameriku nějaký vykuk a tuto věc propagoval ve své firmě.

Táta mi koupil  záchranou vestu, tzv. Mae vest, kterou používali piloti při letech nad moře. Už ji bohužel nemám. Byla žlutá, tvořená jakýmisi válečky ve tvaru  jitrnic, které obsahovaly vlákna kapoku, což zaručovalo nepotopitelnost. Měla i límec, takže se ani hlava nedala potopit. Rukávy neměla, měla ale zapínání  a přivazovala se dvěma popruhy na stehna. Na rybníce se s ní docela solidně machrovalo.

A přišlo 1. září 1945 a začala škola. Po zahájení se šlo se na mši svatou a pak domů. Další dny se už vyučovalo. Myslím, že první dny jsme psali dokonce na černou tabulku s hubkou a učili se číst z oblíbených „Poupat“ – Zajíc seče otavu, máma má Emu, Ema má mísu, máme maso, ó my se máme.

Na rozdíl od školky, kam mne odvedla prabába a než se vrátila domů, čekal jsem na ni před domem u brány, neb se mi tam nelíbilo a já utekl, do školy jsem chodil poctivě. Zvykl jsem si i na nutné zlo- každý den tahat lžičku, do které jsme dostali o přestávce odporný rybí tuk. Při odchodu domů pak pikslu kondenzovaného mléka, které jsem pil s velkým odporem a s kterými jsme hráli před školou fotbal..

Končilo vyučování a žáček sedící v první lavici se přihlásil, že paní učitelce zazpívá. Než ho stačila zastavit, spustil:“

Tluče bubeníček, tluče na buben, že Hitler padl do hoven,

Moravec ho vytahoval, pořád na něj pokřikoval

vylez sviňo ven, vylez sviňo ven!“

Učitelka jen překvapeně zírala, nás však pěvecký výkon i obsah písně nadchl.

Pár velkých kluků se tenkrát vydalo za hranice. Bohužel znalosti zeměpisu mizivé a tak přešli do Polska. Vrátili se za měsíc, protože Poláci je na hranicích lapli a poslali je budovat zbořenou Varšavu – tenkrát velmi oblíbená a populární akce.

Povídalo se, že prezident Beneš projížděl Ostrovačicemi a hledal Pohádku máje. Na silnice ke Knínicům stál ve standardním postoji cestář – teda opíral se o lopatu a pozoroval okolí. Prezidentská kolona zastavila, Beneš vystoupil a ptal se ho na cestu. Ten mu ji vysvětlil a Beneš se pak zeptal.:

„A víte, kdo já jsem“?

“No jste mě nějak povědomé“.

„Já jsem prezident Beneš“. Cestář šel do kolen a pak prý mu říkali „Steměnějakpovědomé.“

Jednu sobotu v roce 1946??, kdy postupovaly ze Slovenska do Rakouska party benderovců, jsem byl na pouti ve Křtinách. (Koho by napadlo, že za 25 let sem budu jezdit na zahradu). Ve Křtinách se to hemžilo SNBáky na motocyklech se samopaly, jezdili stále sem a tam. Dověděl jsem se, že část benderovců procházela i tímto územím.

Parta dospělých (s Vaverkou „policajtem“) se vzdálila od poutníků a já, zvědavec, samozřejmě také. Šlo se do márnice. Než mne stačili vyhodit, stačil jsem si prohlédnout mrtvého, asi 30 letého  benderovce, který tam ležel bez košile a hruď měl napříč prošitou samopalem od pasu po ramena.                                              

Pan ing. František Růžička se narodil v Panské zahradě, kde prožil válečná i poválečná léta.

Nyní bydlí na ulici Jihlavské.