Dnes je neděle 18. 2., svátek má Gizela, zítra Patrik.

Zážitky z druhé světové války

Zážitky, které hluboce poznamenaly a  ovlivnily celý můj  život

 

     Své vyprávění o  konci války v Říčanech a jejich osvobození  musím uvést  vzpomínkou  na rodinné a  širší dějiné  pozadí. Můj otec   František  Plocek  (1907 – 1983)  byl kovář z  početné rolnické rodiny z Vysokých Popovic. V počátku třicátých let,  v době krize a  nezaměstnanosti, přišel  vypomáhat na hospodářství své sestry Marie, provdané Hájkové do Říčan. Zde  poznal mou maminku  Marii,  roz. Šupkovou  (1912-1998), která žila  s rodiči  Alžbětou a  Františkem Šupkovými  a svými   mladšími sourozenci  Antonínem (1919)  a  Boženou (1922). Ti se stali součástí naší rodiny  na  hospodářství  v Říčanech  č. 37, když se   otec s  maminkou v  roce 1932 vzali. Kromě mne  se  jim narodil ještě můj mladší  bratr Miloslav (* 4. 11.1936  -  + 26.12.2005).

 

     Na  rané dětství  v Říčanech mám do doby, než  se přiblížil konec války a  přišla  fronta,  pěkné  vzpomínky.  Jako nevědomý  kojenec jsem sice prodělal  na počátku roku 1935, kdy neexistovala dnešní anestesie, antibiotika ani další moderní vymoženosti,  smrtelně nebezpečné onemocnění (osteomyelitidu, lidově zvanou  tehdy  kostižer). To  jsem však  po dramatickém  pobytu v nemocnici šťastně překonal a podruhé se tak narodil. Nemoc zanechala  jisté následky, které mne trochu handicapovaly, na  mé pravé končetině,  ale to jsem si jako dítě moc neuvědomoval. A  tak mé  dětství probíhalo jako u  mých vrstevníků vcelku šťastně. 

     Otec byl sice  poněkud  prudší a  přísný,  ale velmi pracovitý,  jistou dobu  provozoval  v Říčanech  kovářskou živnost,  za  války  však již  pracoval  v  kovářském družstvu v Rosicích,  vydělával  slušné peníze, takže hospodářství obnovil.   Zato můj dědeček, jak jsme u nás v době mého dětství   říkávali -  „dódyk“ , rolník  František Šupka (* 22.8.1872 - + 1.5.1945)    byl  -  stejně jako  jeho  manželka  Alžběta (* 19.11.1878 - + 9.9. 1949), moje babička -  velice  dobrotivý,  laskavý a  dalo by se říct  dětsky bezbranný  člověk,  který  uměl krásně vyprávět,  a já jsem jej  bezmezně  miloval. Zejména za dlouhých  zimních večerů  při válečném zatemnění jsem naslouchal jeho vyprávění zážitků  z první světové války a jiných  příhod z jeho  života. Taky si dokázal pěkně  pozpěvovat a napodobovat  přitom hlasem  některé  hudební nástroje.  Prostě: byl to člověk asi spíše umělecky  nadaný, což se  v životě, který žil, nemohlo nijak projevit.  Tyto vlohy zdědila moje maminka, která ještě po osmdesátce psala verše. A tak není divu, že oba moji synové  působí v oblasti kultury, i když starší má přírodovědné vzdělání a byl  vědecky činný jako biochemik.

 

     Do obecné školy jsem začal chodit vlastně jako nešestiletý v druhém  roce  německé okupace  naší  země, tedy ve škol.roce 1940/41. To už jsem uměl dávno číst  -  otec byl  totiž  velký čtenář a vodil mne s sebou do obecní knihovny, kde knihy půjčoval,  pokud si vzpomínám, pan Bartošek. Knihovny byly  v domácnostech  tehdy   vzácností, a já měl knihy  v úctě  a  od počátku jsem rád  četl.

 

     Ve škole mě v předposledním roce války, kdy  jsem  končil 4.třídu obecné,  učil pan řídící Jan  Drašar. Jeho výchovné  metody, včetně rázného  užití rákosky,  byly velmi přímočaré,  všechny kázeňské  problémy řešil  přímo ve škole  a  rodiče jimi nezatěžoval  - to  už  by asi dnes nebylo možné. Ale  přesto na něj vzpomínám s úctou a láskou  a  jako starého pána jsem jej vděčně  navštívil  mnohem později coby student ve Znojmě, kde žil na odpočinku. Byl to v  době okupace velmi odvážný člověk – všechno dění  ve škole bylo totiž pod dohledem Němců,  dětem přístupné knihy měly  podle přísné nacistické  cenzury začerněná vlastenecká  místa, řada knih byla vyřazena a knihovny byly pod zámkem a zapečetěny. On mi však  půjčoval  knihy a chodil k nám  nejen pro mléko, ale  protože se u nás také poslouchal zahraniční rozhlas. Zeptal se  rodičů, zda by  mě nechtěli dát do školy. Dobře  jsem se učil, navíc jsem měl zdravotní postižení ( od operací v kojeneckém věku defornované  pravé končetiny se  odvíjela  časem  s mým růstem  skolióza páteře,  míval jsem  později značné bolesti páteře ;  při dnešní péči by bylo řešení poměrně jednoduché, ale tenkrát se s tím nikam nechodilo).  Rodiče souhlasili,  a  tak jsem  dělal v létě 1944 zkoušky na první české  gymnázium v Brně. Pokud si vzpomínám,  přijímací zkoušky dělali i mí spolužáci Mirek Kaštánek a Milan  Grygar.  Gymnázim mělo sice svou budovu na dnešní  třídě kpt. Jaroše, ale ta v té době sloužila jiným  účelům, takže bylo  přemístěno do budovy  gymnázia v Brně – Králově  Poli, na dnešním Slovanském náměstí.

 

      Přijímací  řízení tehdy nespočívalo  jenom v dokladech o dosavadním  výborném prospěchu  a  v úspěšném složení přijímací  zkoušky,  ale  bylo nutno úředně  dokázat taky rasově  čistý původ. Musel jsem tedy předložit  obecním úřadem ověřené  fotografie rodičů a prarodičů  a doklady  z matrik.  Byl jsem přijat do první  třídy.  Představte si dnes  malé, desetileté dítě  jak vyráží  před pátou hodinou pěšky  z Říčan  po blátivé cestě – žádná dnešní asfaltka - pěšky  do Rosic, pak vlakem  cestuje samo do Brna. Cesta trvala asi hodinu, vlak byl plný  dělníků, kteří mě  někdy strčili nahoru  do  police nad sedadla, kde jsem pospával až do Brna. Z nádraží potom „šalinou“ do Králova  Pole – tak jsem já cestoval do školy. Někdy jsem cestoval i autobusem, který v té době jezdil na dřevoplyn -  kotel,  ve kterém  se ze spalovaných špalíčků dřeva   plyn tvořil,  táhl na přívěsném vozíku za sebou. 

 

     Ale  brzy na  podzim 1944 začaly  nálety. Dodnes se mně vybavuje hlášení rozhlasu:“ Achtung, Achtung,  die  Luftlagemeldung!“ (německy jsme se museli učit už na obecné škole!), tedy: „Pozor, pozor,  hlášení o vzdušné situaci!“ A  pak  vytí  sirén !  Některé dny jsem ani do Brna nedojel  a  různě složitě  jsem se vracel domů. Pamatuji se, jak jsem za velkého listopadového náletu na Brno v roce 1944 uvízl hned v Rosicích. Několik náletů jsem zažil ve škole; v dnešním  parku  před gymnasiem v Brně-Králově Poli na Slovanském  náměstí byly  protiletadlové  kryty v podobě jakýchsi  krechtů, kam nás při polachu  z vyučování  odvedli  a my tam seděli s profesory,  dokud  sirény  neodhoukaly  konec. Když mě  zastihl nálet  ve městě, nahnali mě příslušnící Luftschutzpolizei do nejbližšího krytu. Myslím, že  dnes téměř  nikdo neví, co znamenají  ty  malé bílé  šipky  viditelné dosud  pod okny  na  fasádách  některých  brněnských domů. Ukazují dolů na  protiletadlové  kryty,  z nichž bylo nutno  zachraňovat po bombardování   lidi – obvodové zdi obvykle zůstávaly totiž  po  zásazích  a případných následujících požárech stát.  Špatné vzpomínky mám na kryt pod Špilberkem. Dnes  je to tam asi jiné, ale tehdy to  byly nahrubo do skály vyrubané jeskyně,  vydřevené, ve kterých se tísnilo mnoho tam nahnaných  lidí  a  při otřesech  po zásazích se hornina  drolila. Také do hlubokého  sklepení  pod novou brněnskou radnici  jsem  se jednou s masou lidí dostal.  Později jsem  si našel jakýsi způsob, jak tomu  uniknout; když  jsem byl poblíž dnešních  Denisových sadů, schovával jsem se tam ve křoví pod Petrovem. Odtud jsem měl výhled a pozoroval jsem hlavně dění na nádraží, někdy třeba útoky spojeneckých stihaček na lokomotivy.

 

     Doma tatínek vybudoval dobrý, prostorný sklep, železobetonový, zapuštěný  do svahu  zahrady za  hospodářským traktem. Jeho jedinou a osudovou nevýhodou bylo, že dveře do něj vedly  ze stodoly. A tak u nás  našlo útočiště před  příchodem  fronty  dost lidí v naději, že tam  v bezpečí  přečkají. Pamatuji si například  i na  paní Pospíšilovou (ze skaly), která u nás pobývala i se svým nemocným synem.

 

     Byl jsem asi  předčasně  vědomou bytostí, protože  si pamatuji průběh války i  zprávy o blížících se bojích. Sledoval jsem všechno dění  se zvýšenou vnímavostí. Otec měl rozhlasový přijímač. Dodnes si pamatuji na ten  karmínově červený kroužek na jeho knoflíku, který varoval, že poslouchání nepřátelského rozhlasu se trestá káznicí i smrtí. I když otec musel dát radiopříjímač k odstranění krátkovlného příjmu,  přesto  dědeček  poslouchal večer zahraniční vysílání  a  s ním i někteří naši sousedé.  Naši vynalézaví lidé sestrojili  zavoskované cívky, kterým se říkalo churchilky. Ty se daly zastrčit do rádia a  umožňovaly poslech Londýna. Byl jsem naivní dítě; poslouchal jsem s dospělými také a na velké  mapě Evropy, kterou jsme měli v kuchni na stěně, jsem  zatrhával  některá místa, která jsem zaslechl v zahraničním vysílání.  Kdyby k nám přišlo gestapo, asi by  všechno  špatně dopadlo a žádné zapírání dospělých by nepomohlo. Byl by to přímo doličný předmět, protože v tehdejším protektorátním  vysílání se obyvatelé Protektorátu o ničem takovém nemohli dovědět.

 

     Příchod fronty v dubnu 1945 začal  dramatickou událostí. Na návsi před našimi v dědině  byly složeny  klády. Viděl jsem německé tanky či obrněné vozy, které se poněkud schovaly pod pěkné   kaštany rostoucí tehdy  u potoka pod mostkem. Jejich pohyb asi neušel  sovětskému  dělostřelctvu, protože  pojednou  bylo vidět výbuchy kolem nich a němečtí vojáci utíkali  přes silnici směrem k nám. Byli rozčilení,  bouchali na  nás,  snažili se dostat dovnitř. Ale naši zavřeli domovní dveře. To už jsme utíkali z kuchyně  po náspi dozadu do sklepa. Byl s námi i pan Škvařil, elektrikář ze sousedství od potoka. Pojednou  výbuch – to se šrapnel trefil do našich domovních dveří  a místo nich zůstala jen díra ve zdi  Pan  Škvařil dostal zásah střepinami do  tváře. I náš  malý pes byl plný střepin, zatím  to  však   přežil. Díru po  dveřích   naši ucpali skříněmi a vším možným.  Ale to byla jen malá ukázka toho, co  teprve mělo přijít. Později za  bojů o naši vesnici  začal náš dům hořet.  Nejprve  hořela  přední část  do  ulice,  později  hořel i hospodářský  trakt  a zadek, v němž  byla  stodola a v ní vchod  do sklepa.  Na žádné hašení nebylo pomyšlení. Lidé se snažili vypustit  ven aspoň zvířata, aby neuhořela. Dodnes nevím, zda se jim to podařilo. Jen si pamatuji, že když jsme později -  ještě za bojů - utíkali do Ostrovačic, viděl jsem tu a tam na ulici  padlá postřílená   zvířata. Na návsi  zůstaly jen  husy; ty je   vidět  na  poválečných fotografiích, které zvěčnily tu spoušť.

 

      V našem sklepě bychom se  bývali  za  požáru   udusili. Koncem  dubna  jsme se tedy  museli  po požáru zadní části našeho  hospodářství  přeplazit  k sousedním Jeřábkům.  Ti měli  tradiční klenutý  sklep, samostatně  umístěný v terénu za domem. Tam jsme se uchýlili. Bylo velmi nebepečné  pohybovat se mimo sklep; ve dne  venku zuřila palba,  v noci  hořely  domy. Pamatuji se  na  německé vojáky, kteří byli v našem stavení, dokud  ještě stálo. Mám vzpomínku  na jednoho,  jak sedí v naší kůlně a   chvějícími se  prsty  si  kroutí  cigaretu. Ale na příchod  prvních  sovětských vojáků si přesně nepamatuji.  Byli jsme  už  u  Jeřábků,   když   sovětští vojáci  brali naše  chlapy  na  přepravu raněných  a mrtvých. Měli rozřezané  žebříky a na nich  je  tahali.  V zahradách  s rulovými tarasy a  kamenným zdivem budov  byl dobrý terén pro  úporný boj  zblízka o každý dům.

 

     A  pak se to stalo. Byli jsme už  v Jeřábkově sklepě.   Dědeček  chtěl jít  se  sovětskými  vojáky místo mého  otce;  byl ještě  fyzicky  zdatný. Už jsem se zmiňoval,  že jsem svého dědečka velice miloval  a  pořád jsem byl u něj. Jak  schody ze sklepa   vedly nahoru,  já jsem se ho držel  a  stál tak trošku v zákrytu za ním;  v tom přiběhl  sovětský voják a křikl  něco jako „zpátky“.  Pojednou nastal  výbuch,  a  pak už nevím nic.  Když jsem se probral,  cítil jsem  na hlavě něco lepkavého. Před  sklepem  vybuchl  šrapnel  nebo mina   a  dědeček  i  ten  voják byli  namístě  mrtví a leželi vedle mne.  On to dostal přímo do hlavy. Já jsem dostal šupu  na levé ucho, střepiny mne zasáhly do vlasů. Pak  mě odtáhli do sklepa. Mrtvé hned nepohřbili, nejprve je  odvlekli   k nám na dvůr,  později  dědečka ještě s dvěma sovětskými vojáky zakopali. Ale  sovětské vojáky po válce exhumovali a odvezli  a  dědeček je pochovaný  na říčanském hřbitově.

 

     Tak jsem se narodil potřetí. To  se stalo  1.května  1945.  A  5. května   už  jsme  utíkali  - rodiče a my hoši s nimi - jen s tím, co jsme měli na sobě, do Ostrovačic. Tam  se nás ujali  lidé v jednom domě naproti Nedbálkům. Byli jsme tam den nebo dva,  bylo to tam neklidné,  a  tak jsme znovu utíkali dál přes Kývalku a skončili jsme  v Popůvkách u  paní Čuperové;  u ní jsme zůstali  do konce války.

 

    Potom jsme se vrátili zpátky  do Říčan. Nepamatuji si přesně, co to bylo  za den.  Pamatuji se jen,  že  z domu vpředu zbylo obvodové zdivo a  jinak to byla hromada trosek.  Ze spáleniště  našeho stavení do ulice  trčely  dva komíny – větší  z otcovy někdejší kovářské díly  a menší z kuchyně. Jako v jakémsi snu  jsem  bloudil těmi troskami  rodného domu. Do zastřeného vzpomínkového  příšeří  patří matná vzpomínka  na  jakéhosi mrtvého sovětského vojáka, kterého jsem našel ležícího v našem „turčisku“ – kukuřičné slámě za  sklepem. Bylo ten rok velmi teplé jaro a v té době již horko,  a   on  oblečený  ležel na slunci…  Během   exhumací  padlých vojáků  v rodné obci jsem viděl desítky  mrtvol v rozkladu  a jejich nasládlý pach  mám dosud  v paměti…

 

       Matka  se z této katastrofy zhroutila. Otec hospodářství  vybudoval nebo aspoň  vylepšil, splatil  dluhy, které  na domě byly a  celé to  táhl na svých bedrech. Teď zůstaly  ze všeho ruiny. Neměli jsme ani přístřešek nad hlavou. Naštěstí  hospodářství  jeho sestry  Marie  a  švagra Cyrila  Hájkových  vedle hospody u   Staňků  bylo  sice poškozeno, ale ne  zcela zničeno  jako naše. Byli jsme tedy  nějaký čas u nich. Cyril Hájek byl můj biřmovací  kmotříček a nesmírně  dobrotivý člověk (rok  předtím byl mým kmotrem u biřmování v ostrovačickém  farním kostele a mám po něm jméno, takže se jmenuji Karel Jiří Cyril ). Naši měli sice pojištění, ale v pojišťovně později řekli, že kdyby  každý válečný poškozenec něco chěl, tak…….   a  tak jsme nic nedostali.

 

     Vzpomínám na  místní  pověst (slýchával  jsem ji v rodině), která  vyprávěla, že válka skončí tam, kde stojí dva kostely oltáři proti sobě. Tak je tomu přesně v Říčanech a Ostrovačicích; ostrovačický farní kostel má oltář na východní straně, zatímco říčanský filiální kostel sv. Petra a Pavla ho má na straně západní. Ať je tomu  jakkoli, tato pověst se v mém rodišti  naplnila a válka zde 9.května 1945 opravdu skončila  a  má rodina zůstala bez střechy nad hlavou.

  

      Otec  se dověděl,  že  30.  května  byli z Brna odsunuti  Němci a bylo by snad možné  najít  tam nějakou náhradu a střechu nad hlavou. Jistý čas   váhal, zvláště s ohledem na matku, která byla zcela otřesená  a  nemohla se  se spáleništěm rozloučit.  A  nebylo to jednoduché také proto,  že jsme měli   v naší rodině ještě   nemocnou babičku Alžbětu, mou tetu Boženu a její čtyřletou dcerku Mirku. Ty všechny měl otec  na starosti, protože s námi žily a  přišly o všechno. V  polovině června 1945 se nakonec  rozhodl a my  jsme  se  přestěhovali na jedno  opuštěné  hospodářství  do Brna-Dolních Heršpic. Tam, kde je nynější Tesco a Ikea  a křižují se dálnice,  jsme měli  pole  a  začali  hospodařit.

 

     Ztratil jsem tedy  během několika týdnů  domov,  dědečka, kterého jsem  nesmírně miloval,  kamarády,  vlastně  všechno. Ocitl jsem se  v cizím prostředí,  mezi  cizími lidmi. V mnohém jsme začínali od začátku  a  jako děti  nás čekala - jako naprostá samozřejmost -  společná práce v hospodářství a na poli.

 

     Vrátil jsem  se  ve školním roce 1945/46  do  druhé třídy gymnázia  již  do  budovy na tř. kpt.  Jaroše  14. Ale žil jsem stále jako  ve  zlém snu. Nebyl jsem  schopen  ve škole vůbec vnímat, soustředit se,  byl jsem jako duchem nepřítomný,  při vyvolání  jsem nebyl schopen promluvit,  stejně tak jsem nebyl s to si něco zapamatovat.  A po návratu domů  mně nikdo  nedokázal pomoci.  Moji rodiče měli jiné starosti, především aby  rodina  přežila a zvládla práci v hospodářství. Na té jsem se musel podílet podle svých možností samozřejmě i já. Ve škole rovněž nikdo nevěděl, co se se mnou stalo a  pořád vlastně  ještě  děje. Moji spolužáci - až na  výjimky - měli vcelku neproblémové rodinné zázemí a nikdo  z nich takovou katastrofu jako já  nezažil.  Zvlášť mě  přiváděla k zoufalství   profesorka z latiny.  Byli jsme si asi navzájem nesympatičtí,  aspoň já jako  dítě jsem ji  tak prožíval.  Vyvolala mne, a já jsem nemluvil, měl jsem útlum řeči. Následovaly  nedostatečné. Skončilo to katastrofou, v druhé třídě gymnázia  jsem propadl z latiny.  Měl jsem dělat  po  prázdninách reparát. Kdo se však  měl se mnou učit? Naši latinu neuměli,  já musel také pracovat  a  škola mne uváděla  v zoufalství.  Reparát jsem neudělal a v sekundě jsem  tedy  propadl.  Rodiče byli bezradní,  matka  šla  do školy a doma se mělo  rozhodnout, zda  mám na gymnáziu  zůstat a  nebo mne mají odtud vzít pryč. Zastupující ředitel – správce školy prof. Josef Hladký,  latinář - byl nesmírně laskavý a charakterní  člověk. (Takoví lidé to mají těžké v každé době!) Když mu matka vylíčila situaci a řekla,  co se mnou tedy dál  dělat, když propadám, řekl jí: „Vždyť ho tady nechejte, on se  z toho zase  vzpamatuje.“  A tak naši nade mnou  „zlomili hůl“ a ponechali mne tam. Musím přiznat, že  asi  tři roky jsem  žil sice mezi  spolužáky, ale jako ve snu. Cítil jsem se mezi nimi v naprostém osamění.. Oni měli svůj svět  a své zábavy,  já svůj svět a práci. Můj svět byl zcela jiný než svět mých vrstevníků. Měl jsem zážitky,  které se těžko sdělují, protože souvisejí s utrpením,  a  tomu se lidé - a děti  vůbec - zdaleka  vyhýbají.  Byl jsem na svůj věk předčasně vážný. Ale musím říci, že utrpení, které jsem  prožil, projasnilo mé vidění  věcí a  lidí a já jsem chápal to, co většině  lidí zůstávalo  nepřístupné.  Jestli jsem později  -  zejména ve svém povolání  jako psycholog a  psychoterapeut  -  dosáhl nějakých  výsledků,  tak za to vděčím ani ne tak  akademickému  vzdělání a  vědění, ale  zejména  těmto  zkušenostem.  

 

      Teprve  mnohem  později,  když mně bylo sedmdesát,  přednášela nám v  Brně  na  akci,  kterou pořádalo  Collegium  Jungianum Brunense,  jehož založení jsem inicioval po listopadu 1989,   jedna  švýcarská psycholožka – docentka  z C.G.Jung  Institutu v Curychu - na téma  trauma  a   proměna osobnosti. Studovala  tyto  problémy  na obětech  válečného násilí  v Jihoafrické republice  a  během války na  Balkáně. Seděl jsem  a   poslouchal.  Měla ve svém výzkumu zpracováno,  jaké následky mívají taková duševní traumata a jakými cestami se může ubírat  vývoj osobnosti  traumatizovaných jedinců.  Když skončila,  šel jsem za ní  a německy  jí sdělil : „Vyprávěla  jste    můj  mýtus.  To  všechno   jsem osobně  zažil.“  Její  přednáška byla  jako jakýsi  bezděčný dárek  k mému životnímu výročí, neznala totiž  vůbec můj  příběh. 

 

     Válka  je  strašná  záležitost.  Musím se podivovat  současným lidem, kteří si  myslí, že  válka se snad  vede podle  nějakých právních předpisů  a  končí asi jako odpískaný zápas.  Ale tak tomu vůbec není. Potěžkal jsem si  lidskou  duši  důkladně  a vím,  jaké  výšiny,  ale  také jaké  propastné  temnoty  v ní jsou.    A za války  vyjdou najevo  hrozné síly lidské duše,  o  kterých  se našim současníkům nezdá  ani v tom nejděsivějším  snu.

 

      Osvobodili mě  vojáci  Rudé armády.  Vím také,  co se dělo a jaké události osvobození někde provázely.  Ale zažil  jsem  jako předčasně vědomá  bytost  i  léta okupačního teroru a také Němce v Brně. Některé  příhody mně dosud vězí v mysli. Jen malý střípek - moje maminka šla na Joštově ulici  koupit židovce do trafiky známku. Uviděla  to Němka, a to byla scéna! Proto mně nikdo nebude vypravovat, jak to všechno  bylo. Já jsem  to  zažil. Takovou  brutalitu, jakou byl  nacismus, může  totiž  porazit jen ještě  brutálnější síla, tu neporazí  jemný civilizovaný  člověk.  A  to je právě  tragika  dějin.

 

                                                                                       

 

                                                                                           PhDr. Karel  Plocek

 

 

 

PhDr. Karel Plocek, nar. 4. 9. 1934 v Říčanech u Brna.

Zde absolvoval 4. tř. obecné školy a v roce 1944 byl přijat ke studiu na prvním českém gymnasiu v Brně. Tragické události v závěru 2. světové války zničily do základů jeho domov v rodné obci a přiměly rodinu k přestěhování do jižního předměstí Brna. Po maturitě (1953) studoval odbornou psychologii na FF MU v Brně (promoval zde 1959, doktorát tamtéž 1969).

Působil zprvu jako klinický psycholog ve zdravotnictví, pak krátce ve vězeňství v Nápravně výchovném ústavu pro mladistvé  a  od roku 1968 do  odchodu do důchodu  v psychologickém poradenství v Okresní psychologické výchovné poradně  Brno-venkov.. Externě učil na Psychologickém ústavu FF MU a v Institutu pro vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně a v dalších místech.

Dlouhodobě se věnuje překladatelské práci (přeložil samizdatově mj. hlavní dílo Pierra Teilharda de Chardin Lidský fenomén; jeho překlad  prací   díla C. G. Junga s názvem  Duše moderního člověka  byl v roce 1995 oceněn Obcí překladatelů ČR a Nadací Českého literárního fondu jednou z prémií Ceny Josefa Jungmanna). Počátkem roku 1990 inicioval  Collegium Jungianum Brunense.

Je prvním čestným členem České společnosti pro analytickou psychologii a Asociace poradenských psychologů ČR.


Článek byl publikován 2.05.2012 , poslední změna 2.05.2012

 

Vytisknout tuto stránku

Anketa

Uvítali byste, kdybychom Vám odváželi papír a plast přímo od domu?