Dnes je pátek 16. 11., svátek má Otmar, zítra Mahulena – Den boje za svobodu a demokracii.
Moje vzpomínky na život v naší vlasti a obci Říčany u Brna
v období II. světové války, od roku 1938 do roku 1945
 

Vážení říčanští občané,

     dovoluji si vám předložit moje vzpomínky na život v naší vlasti a obci Říčany u Brna v období II. světové války, od roku 1938 do roku 1945. Budou se týkat politické situace i zásobování obyvatelstva.

Můj pohled může být ovlivněn  mým stářím. V uvedené době jsem měl 14 až 19 let, což je doba dospívání. Proto mi, prosím, odpusťte, že  se moje vzpomínky na dramatické válečné události zcela neshodují s prožitky starší generace našich občanů, kteří byli postiženi válečnými událostmi a obávali se o každý den života, když řádilo i v naší obci gestapo. Vzhledem k nízkému (pubertálnímu) věku jsem ne vše dobře chápal a uvědomoval si.

 

Rok 1939

     Osudové okamžiky našeho národa i obyvatel Říčan nastaly dnem 14. března 1939 ve 13 hodin. Chodil jsem do měšťanské školy do Rosic a v tento  den zasedal slovenský sněm. Prohlásil Slovensko samostatným státem a tímto prohlášením ukončil existenci Československé republiky. Již druhý den - 15. března - byl povolán do Berlína náš prezident Dr. Hácha a byl donucen k podpisu protokolu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Dne 16. března 1939 naši republiku obsadila německá armáda a na Pražský hrad byl dosazen říšský protektor.

Tyto události jsem si jako kluk neuvědomoval. S kamarády jsme přihlíželi, jak jedou kolony německých vojáků do Brna. Tam je uvítali nadšení občané, neboť v Brně žilo velké množství Němců. Veškerá výzbroj se nám zdála jako plechové škatule. Nenávistně jsme se dívali na vojáky v obrněných transportérech a motocyklech s přívěsem, kteří se nám zdáli jako barbaři, kteří vtrhli do naší vlasti. Ještě jsme měli v paměti rok 1938, kdy naše česká armáda plna nadšení mobilizovala na obranu republiky a naši vojáci, které jsme tak obdivovali, byli přinuceni složit zbraně pro německé okupanty.

 

Vyhlášením protektorátu nastaly okamžitě podstatné změny. Úřední řečí byla němčina, český jazyk byl až na druhém místě. Hned byly změněny názvy měst a obcí i veškerých úřadů a institucí; byly přeloženy do německého jazyka.

Brno -  Brün

Říčany -  Ritschans bei Brün

Ostrovačice -  Schwarzkirchen

Zastávka -  Segen gotes

 

Byla nařízena jízda vozidel vpravo – Rechts fahren. Do této doby naše auta jezdila vlevo.

Naše obchody byly na začátku války plné zboží, potravin a veškerého materiálu. Na našem území byla vyhlášena německá marka státním platidlem vedle naší koruny. Poměr byl stanoven 1 marka za 10 korun; byla velmi nadhodnocena. Tímto se stalo, že Němci u nás nakupovali veškeré zboží, potraviny, látky i přístroje a posílali do Německa, kde byla velká bída, protože Německo v té době velmi intenzivně zbrojilo. Zásobování bylo omezeno, což postihlo občany zfanatizované Hitlerem.

 

Situace u nás se každým dnem podstatně měnila. Byla vydávána nařízení a zákony, které ihned ovlivňovaly život všech občanů. Naše obchody byly během krátké doby vykoupeny a lidé si uvědomovali, že bude válka. Snažili se proto uschovat co nejvíce,  potraviny nebo jiné zboží pro horší časy.

Touto situací se hned zabývala vláda a již v říjnu 1939 byl zaveden lístkový systém zásobování obyvatelstva. Místní zemědělci se snažili omezit nařízené dodávky, ale byly nařízené prohlídky a přistižení byli velmi tvrdě potrestáni. Příděly na lístkový systém byly tak nízké, že se z nich nemohlo žít. Začal tak zvaný černý obchod bez lístků, ovšem za vyšší ceny. Toto byl jen počátek špatného stavu  zásobování a nedalo se předvídat, do jakých detailů bude řízené hospodářství propracováno a jaké potíže nastanou v dalších válečných letech.

 

Rok 1940

     Po vydání zákona o přídělovém hospodářství na začátku r. 1940 byly při obecních úřadech zřízeny úseky zásobování. Vydávaly potravinové lístky a za řádné vedení odpovídal tajemník obecního úřadu, kterým byl v Říčanech jmenován František Žaloudek a pracovník, který vydával potravinové lístky a vedl celou agendu -  pan Jedlička (z domu, kde bydlel pan Střecha).

 

Příděly pro občany byly přísně upraveny a limitovány dle věku a povolání.

(Děti do 6 let, děti od 6 do 12 let, děti od 12 do 20 roků, dále na obyčejné pro občany nad 20 roků a některé výjimky pro těžce pracující).

Dále byla zřízena povinná dodávka hovězího a vepřového masa. Majitelé, kteří hospodařili na svých pozemcích a měli dodávkovou povinnost, neobdrželi potravinové lístky na maso, mléko a ostatní potraviny, jen obdrželi lístky na cukr. Potraviny a všechny další věci mohli nakupovat volně v obchodní síti naší obce.

 

Pro zásobování v Říčanech v uvedené době byly prodejny, které v této době měly dobrou úroveň. Byly to:

 

Prodejna smíšeného zboží u Pospíšilů v domě č. 50

Prodejnu o prodejní ploše cca 45 m2 přestavěl po odchodu firmy Baťa do nové vlastní budovy, postavené u státní silnice, pan Zdeněk Pospíšil, který se s manželkou do Říčan přistěhoval v roce 1936. Byli to mladí lidé plni elánu. Prodejna bez cizích námezdních pracovníků začala vzkvétat a získala si oblibu našich občanů. Hlavním sortimentem byly potraviny a jen částečně průmyslové zboží denní potřeby.

 

Technika a organizace prodeje potravin na lístky.

Potraviny byly do obchodů dodávány ve velkých dávkách; nebyly balené tak, jak je dnes zvykem. Prodávající měl s rozvažováním pro drobné zákazníky hodně práce. Velkoobchod dodával potraviny v balení

                  

                   cukr kostkový   50 kg

                   cukr krystal    100 kg (žoky)

                   máslo bloky     10 kg

                   mouka             50 kg

                   kroupy             25 kg

                   marmeláda       10 kg

                   cigarety          100 kusů

                   chléb ve vekách nebo bochnících

 

Chleba se hodně zadělával  doma a k pečení se těsto vozilo k pekařovi – buď k panu Veverkovi, nebo k Sosnům.

 

Při nákupu v obchodě občan předložil potravinové lístky a dle požadavku na určitý druh potravin se ustřihl příslušný kupon – například 500 g cukru. Když požadoval kilo, ustřihlo se 2 x 500 g. Při odběru 25 dkg másla se muselo vystříhat potřebné množství lístků (kuponů) s celkovým váhovým množstvím 250 g, aby se mohlo prodat čtvrt kila másla. Tak to bylo u všech potravin.

Ve skladech obchodů byly tak zvané moučnice, kde se pytlovaná mouka dělila na žitnou, pšeničnou, otruby apod.

Obsluha jednoho zákazníka byla pak velmi dlouhá a někteří občané to přijímali s nevolí. Při tomto setkávání v obchodě se vždycky přetřásaly všechny problémy vesnice, osobní starosti i radosti a čekání tak rychleji utíkalo.

 

V závěru každého měsíce se jednotlivé lístky dle druhů a množství musely nalepit na archy a předkládaly se na obecní úřad panu Jedličkovi, který vydával tak zvaný odběrní poukaz, který sumarizoval prodej jednotlivých potravin. Tyto poukazy se předávaly velkoobchodním skladům. Náš obchod zásoboval velkoobchod Transit v Brně.

 

Další prodejna u Blažků

Tato prodejna u hlavní silnice o prodejní ploše 50 m2 byla nejhezčí v Říčanech. Měla dva velké výklady, které jsme jako kluci obdivovali před vánočními svátky. Byly velmi hezky upravovány. V prodejně pracoval pan Blažek Jan se svou manželkou. Také v této prodejně převažovaly potraviny. Prodejna byla známá svou čistotou. Zanikla v roce 1950.

 

Další prodejna na smíšené zboží byla u Kožinů v domě č. 17 V Dědině o prodejní ploše cca 40 m2. Také tato prodejna převážně prodávala potraviny a hlavní okruh zákazníků se rekrutoval z oblasti ulice V Dědině a ulic  Okrouhlická a V Koutě.

Jednalo se  o solidní prodejnu vedenou panem Kožinou a jeho manželkou bez cizích pracovních sil. Měli svoji ustálenou klientelu zákazníků, kteří byli obsloužení v kterékoliv době večer a nebo v neděli. Prodejna zanikla v roce 1963, kdy byla převedena do nové samoobsluhy ve středu obce.

 

Prodejna smíšeného zboží Vzájemnost Včela u hlavní silnice v domě č. 96

Prodejna o prodejní ploše cca 50 m2 byla majetkem Dělnického potravního spolku Vzájemnost Včela; se zásobovacím místem v Zastávce u Brna a ústředím v Brně.

Tato prodejna ve své době zásobovala převážně své členy, kteří se organizovali v dělnických spolcích, a proto měla všechny výhody, které soukromí obchodníci neměli – tedy podíl na zisku pro své členy za každý rok a také nárok na pohřebné při úmrtí člena. V prodejně byl zaměstnán pan Macholán Gracián, který byl výjimečnou figurkou. Hrál dobře na trubku. Každého výjimečného občana vyprovázel při odchodu z prodejny troubením a také doprovázel naše občany při poslední cestě na hřbitov. Při opuštění prodejny jej zastupovala jeho manželka.

Pracoval celou dobu protektorátu, ale i později (když prodejna přešla pod družstvo Jednota);  až do svého odchodu do důchodu.

 

Na závěr připomenu obchod se smíšeným zbožím u Kokojanů v č. 77 u hlavní silnice při odbočování ulice k Potůčkovu mlýnu. Tato prodejna o prodejní ploše 50 m2 pro svůj široký sortiment průmyslového zboží byla v době po první světové válce místem vyhledávaným občany z celého okolí. Stala se střediskem, kde se občané večer setkávali a každý den se prodávalo až do pozdních hodin. Tato prodejna měla výjimku, která v ostatních prodejnách potravin nebyla. Měla povolen mimořádný prodej cigaret. Všechny tyto výhody, které jednotlivé prodejny měly, ztratily význam; lístkový systém znemožnil vzájemné soutěžení, které nikdy v Říčanech nebylo vyhroceno k nenávisti. Návštěvy jednotlivých občanů se ustálily a každá prodejna měla své stálé zákazníky. Z prodejen se stala agitační místa, kde se denně probírala situace v zásobování i jak přežít válku, která se rozhořela do velkých rozměrů.

V této době začíná zlaté období rozkvětu zahrádkářství a vůbec pěstování domácího zvířectva. Nebylo rodiny, která by neměla kousek zahrady nebo dvorek, kde se mohla pěstovat drůbež a skoro v každém domě byla koza, která zajišťovala spotřebu mléka, které bylo na lístky, a příděl byl minimální. Téměř nikde ve chlévě nechybělo prasátko.

Naši občané proto na tom byli lépe v porovnání s občany města Brna, kteří neměli takové možnosti jako my. Lidé z města chodili proto do Říčan a snažili se vypomáhat, pokud zde měli rodinu nebo příbuzné a vždy si odnášeli domů potraviny, protože příděly byly nízké a nestačily na život.

 

Začátkem roku 1940 byla tuhá zima a válka se rozhořela. Nařízení protektorátních úřadů přicházela jedno za druhým.

V Říčanech musel být proveden soupis domácího zvířectva, slepic a nařízena povinná dodávka 60 ks vajec ročně.

Jednotlivá nařízení a příkazy končily vždy závěrečným oznámením, že každé porušení se trestá vysokými pokutami a smrtí. Kdo chtěl zabíjet prasátko, musel žádat o povolení obecní úřad a hned odvádět z této zabíjačky sádlo do určených skladů. Říčanští občané sádlo vozili do Ivančic.

Válečné události následovaly jedna za druhou. Bylo obsazeno Dánsko  a ze 2/3 Francie. Do Paříže vjel s velkou slávou Hitler a na jižní frontě byla okupována Jugoslávie a Řecko. Tyto události měly vliv i na morálku a náladu občanů, ale většina nepodléhala a stále jsme doufali, že válka musí brzy skončit. V této době byla velmi masivní propaganda Němců a množili se kolaboranti i z řad občanů naší vlasti. Není mi známo, že by v Říčanech někdo tak hluboko klesl a stal se kolaborantem. Jen si vzpomínám na člena protektorátní vlády Moravce, který hlásal poslušnost Říši a Hitlerovi.

Naši občané, kteří pracovali ve veřejných službách, museli prokazovat árijský původ do 5. kolena, že nejsou židovské národnosti. Židé museli nosit na oděvu židovské hvězdy a byli zbaveni veškerých práv. Vzpomínám si na několik židovských občanů v Rosicích.

Naši knihovnu postihla prověrka a byly zakázány knihy Karla Čapka, literatura o první republice a legionářské tradici našich občanů.

Začátkem listopadu byla na školách jako povinný jazyk zavedena němčina.

 

Lístkový systém, který se již ustálil, nestačil pro život a tak se hledaly náhradní zdroje a možnosti obživy. Chodilo se vypomáhat  k jednotlivým sedlákům a při každém ukončení prací se každý snažil dostat něco potravin. Příkazy a nařízení se ještě v tomto roce nebraly tak vážně a tak se každý snažil získat některé potraviny mimo příděl.

V této době nastal výměnný obchod. Protože obuv a mýdlo bylo na lístky, volné  na trhu byly  jen dřeváky, které Baťa začal vyrábět ve velkém množství, a staly se módními. Říčanská prodejna Baťa, vedená panem Fišerem, dělala také pedikúru.

 

Průměrná mzda byla 1 200 – 1 600 korun. Ceny potravin byly stanoveny úřední vyhláškou.

 

Také výkupní ceny obilovin byly stanoveny:

     ječmen        198 korun za 1 q

     žito              292     „

    

     brambory    70 – 100 korun za 1 q

     kůň              8 až 25 tisíc korun

     kráva           4 – 6 tisíc korun

 

Ceny potravin:                                 na černém trhu:

máslo 1 kg               35                                20  -    500

sádlo                       28                           1 000  - 1 500

žito q                       190                            600  - 1 000

pšenice                    210                            600  - 2 000

víno l                       38                              250  -    300

slivovice                   65                           1 000  - 2 000

 

Na poště se měly zasílat balíky s označením obsahu. Toto nařízení se ale nedodržovalo, protože kontroly zatím nebyly schopny to uhlídat.

Veškerá nádraží byla oplocena a každý přijíždějící občan (např. do Brna) musel projít kontrolou s předložením jízdenky a kontrolou zavazadel, zda neveze potraviny.

 

Rok 1941

     Velmi krutá zima trvala až do května a i celý rok byl výjimečný. Podzim postihlo velmi deštivé počasí, sedláci sotva stačili svézt úrodu obilovin a brambor. Nastaly velmi chladné dny, které ztížily sklizeň dalších rostlin, hlavně řepy.

Situace na frontě vzbuzovala v lidech naděje. Německá armáda po prohrané letecké válce o britské ostrovy se vzdala invaze, ale Hitler 22. června 1941 přepadl Sovětský svaz. U nás v protektorátu se aktivizoval odboj. Rozmáhaly se sabotáže a docházelo ke stávkám. V září byl dosazen za říšského protektora Reindhard Heydrich a situace se podstatně změnila. Bylo vyhlášeno stanné právo, které otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. V tomto roce postihlo i naše občany.

V říjnu byl zatčen Jaroslav Ondroušek, který byl popraven. Ale u toho nezůstalo. Zatýkání pokračovalo v dalším roce 1942.

5. února byl zatčen Jan Suchomel, Jindřich Žaloudek, Vladimír Brůža, Hubert Toman, Oldřich Safka a Václav Křoustek.

Toto zatýkání všechny naše občany velmi zarmoutilo, protože oni byli naším vzorem a mezi prvními doplatili na své přesvědčení. Z obchodů se staly výdejny potravin na lístky a nebylo žádných rozdílů mezi jednotlivými prodejnami.

Velmi rád vzpomínám na večery v naší prodejně u Kokojanů, která se stala střediskem, kde se diskutovalo do večerních hodin  o situaci na frontách i situaci v Říčanech. Prodejní doba tehdy byla od 6 hodin ráno do 20 hod. večer. Nikdy ale nebyla dodržována.

 

Pro mne tento rok skončila povinná školní docházka a začal jsem se učit u svého otce obchodním příručím.

V březnu 1941 vyšla nová vyhláška o povolování domácích porážek.

Při živé váze

nad 100 kg -  byl povinný odvod sádla 4    kg

nad 120 kg                                        6,5 kg

nad 140 kg                                        8    kg

Potravinové lístky na maso těmto občanům nebyly vydány.

Povinná dodávka z hektaru byla stanovena na 85 kg hovězího, 20 kg vepřového masa.

1 kg se vykupoval za 9-10 korun, 1q pšenice za 275 korun, žito za 240 korun  a brambory za 60 korun.

 

27. června tohoto roku se přehnala velká bouře, která poničila mnoho rostlin na poli a úroda byla ohrožena.

 

Začala se stavět dálnice z Vídně do Polské Vratislavi (Wroclaw). Pro nedostatek pracovníků a vzhledem k válečným událostem na frontě byla výstavba zastavena. Do dnešních dnů jsou zjevné její pozůstatky.

 

Rok 1942

     Rok začínal tuhými mrazy, které trvaly až do dubna. Školy byly uzavírány pro nedostatek uhlí, doprava do Brna byla nahrazována autobusy na dřevoplyn, který si každý autobus vyráběl sám a to tak, že kotel, který spaloval dřevo a přeměňoval je na plyn, byl umístěn na zádi autobusu a řidič musel chodit přidávat do ohniště dřevěné špalky, které vozil na střeše.

 

Tento rok byl pro celý protektorát tragický a pocítili jsme to i v naší obci. Byla zavedena pracovní povinnost mužů od 17 do 65 roků, u žen od 17 do 45 let.

Vzhledem k situaci na frontě byly snižovány dávky potravin a zvyšovány dodávky masa a obilí.

 

Rok byl ve znamení stupňování náboru našich občanů na práci do Říše (hlavně ročník 1924). Začala bitva o Stalingrad a  v závěru roku byl vyhlášen sběr kožichů a lyží pro východní frontu. Pamatuji se, že otec rozřezal moje dřevěné lyže i s botami, aby je nemusel odevzdat. Velmi jsem mu zazlíval, že nebudu mít na  čem jezdit. Bylo zdraženo průmyslové zboží. Nevzpomínám si, co se tenkrát prodávalo, ale pamatuji se, že i normálních hřebíků byl nedostatek. Občané začali vzhledem k událostem na frontě dělat různé skrýše, aby mohli ukrýt potraviny před kontrolami, které se množily. Zvyšovaly se i ceny na černém trhu. Cena másla  200 korun, vykrmená husa – 3 tisíce. Zatajené obilí se  snažili přeměnit  za mouku v říčanském mlýně. Domácí šrotovnice a máselnice byly zabaveny a tak jediný šrotovník byl ve mlýně u Potůčků. Bez ohledu na zatýkání a tresty za  mletí černého obilí se šrotovalo ve dne i v noci.

 

Tragické dny nastaly v celé republice i v naší obci po atentátu na říšského protektora Heydricha.

27. května 1942. Českoslovenští parašutisté provedli atentát, na jehož následky zemřel. Téhož dne bylo vyhlášeno stanné právo. 10. června byly vypáleny Lidice – muži zastřeleni a ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů.

Dne 4. června byly obsazeny Říčany německým vojskem a byla provedena prohlídka veškerých domů a usedlostí.

Vojáci ukazovali fotografie jízdního kola atentátníků a aktovku, která byla nalezena. Ptali se, zda věci nám nejsou známy. Pokud zjistili v obci nějakého nepřihlášeného občana, musel se legitimovat a byla zjišťována jeho totožnost. Pokud byl někdo podezřelý, byl odvezen na gestapo. V Říčanech nebyl nikdo přistižen.

 

Pokračovalo se v dalších příkazech, zákazech a nařízeních.

Byly vyjmuty krátké vlny z radiových přijímačů, aby se nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Na radiu byl  lístek s nápisem, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.

Zahraniční rozhlas - hlavně z Londýna - vysílal zprávy 4 x denně = 2x ráno a 2 x večer. Vysílání bylo zahajováno typickým gongem stanice BBC a jeho znělka platí stále.

V tomto roce byly také odebrány zvony z kostelů. V Říčanech byly také odvezeny, ale nevím přesně termín.

 

Dozorčí činnost v naší obci vykonávala policejní stanice, která sídlila v prvním patře stávající pošty. Bylo zde 6-8 četníků, na jména si nevzpomínám. Naši četníci, dá se říci, našim občanům neubližovali. Zabývali se jen trestnou činností, drobnými krádežemi apod.

 

Vzhledem k událostem na frontě začal již v minulém roce velký rozvoj budování zbrojovek v Brně i v Kuřimi pro výrobu válečného vojenského  materiálu, letadel, tanků apod. Průmyslové závody v Říši se staly terčem mnoha leteckých náletů a tak naše továrny přebíraly větší díl výroby. Bylo vybudováno mnoho továren v tunelech Moravského krasu a tunelech na trati Tišnov-Praha.

  Mzdy našich dělníků byly na tehdejší dobu dosti vysoké, ale neměly žádnou hodnotu, protože nebylo nic k dostání; jen dobře fungoval černý trh.

 

Rok 1943

     Byla mírná zima, jaro krásné, teplé; deště málo, což mělo za následek málo sena  a brambor na sázení. Úroda byla ale dobrá a tak byly zvyšovány dodávky.

Rok na válečném poli byl pro naše občany více než nadějný. Německá vojska byla poražena u Stalingradu a situace se začala obracet k závěru války. Pokračovala zatýkání občanů, protože se aktivoval odboj a vznikly i v naší oblasti skupiny odporu. Prováděly se sabotáže a byly zakládány partyzánské skupiny.

 

Zvyšoval se nedostatek potravin i pro frontu a tak byly snižovány denní dávky pro obyvatelstvo a zvyšovány dodávky sedláků. Skoro v každém domě byly v Říčanech černé pálenice.

V nich se pálilo hlavně ze švestek, ale také z jiného ovoce i jablek. U nás se pálilo v tak zvané pražírně, kde byl kotel, na který se dávala měděná křidla. To byl měděný plech stočený do kornoutu, aby jej bylo možno nasadit na kotel. Uprostřed byla klika, se kterou se muselo točit, aby se majč nepřipaloval. Tuto křidlu nám zapůjčoval pan Kaštánek, který byl starý mládenec a bydlel u Tomanů. V noci jsem tuto křidlu přinášel domů. Pan Kaštánek byl ctitelem naší učitelky paní Vašíčkové.

 

V tomto roce se podstatně zvyšovaly počty kontrol. V naší obci byl výborný tajemník pan Žaloudek, který ve spojení s bubeníkem panem Závodníkem předem upozorňovali naše občany. Většinou se tito kontroloři dali uplatit potravinami a tak důsledky těchto kontrol byly mizivé. V této době však významně pomohl v zásobování  říčanských občanů   a celého okolí nebojácný mlynář pan Potůček. Mlel ve dne i v noci a sedláci s uspořeným obilím přijížděli v noci ke mlýnu ze strany potoka naproti domu Ráčkových. Tam byl mostek a vchod ze západní strany. V přízemí byl umístěn šroťák a tak každý měl možnost si svoje obilí sešrotovat nebo vyměnit za mouku. Toto počínání bylo velmi riskantní, ale vzhledem k solidaritě občanů se nikdy nenašel žádný z občanů, který by toto černé mletí ve mlýně u Potůčků prozradil.

 

Rok 1944

     Zima zpočátku byla mírná beze sněhu, až v závěru února napadl sníh. Léto bylo vlhké, úroda menší než v minulém roce.

Rolníci žádali snižování povinných dodávek, které, jak se vyvíjela fronta na východě, byly zpřísněny a důsledně vymáhány pod pohrůžkou velkých trestů.

Přibližováním fronty se protektorát stal hlavním dodavatelem potravin a zemědělských výrobků. Byly zřízeny hospodářské rady, které měly za povinnost kontrolovat dodávky.

Nastal velký rozmach černého trhu, zbrojní továrny pracovaly ve dne i v noci a výplaty se zvyšovaly. V této době byl průměrný plat v továrnách 1 600-2 000 korun. Tyto peníze byly znehodnoceny vysokými cenami na černém trhu. (Sádlo – úřední cena 21.30 - se platilo 1.000 korun, vajíčko 10 korun).

Černý trh ovládl zásobování a postihl hlavně městské občany. Naši občané v Říčanech v předtuše skončení války vše snášeli velmi dobře a vzájemně se podporovali. Rolníci pomáhali občanům a občané zase rádi chodili vypomáhat na pole, takže až na nějaké výjimky, nebyla taková nouze.

 

V tomto roce se začalo s největším množstvím leteckých náletů. Přes Říčany létaly letecké svazy ze základen v Itálii a  každý nálet byl ohlašován (luftlágemeldunk) v rozhlase kukačkou, že se blíží svazy od Korutan a Štýrska. Obyvatelé byli vyzýváni k budování krytů. Nevím, zda v Říčanech nějaké kryty byly budovány, ale my, jako kluci, jsme začali budovat kryty v lesích. Mí přátelé Miloš Potůček, Bořivoj Krejčí, Franta Veverka a já jsme kopali kryt za poslední skalou u Skalařů v úžlabině, která ústila na pole k Říčkám. Do dnešních dnů je to patrné, protože se vykopaná zemina vyhazovala dolů. Kryt byl později po deštích zavalen.

 

Pokračoval nábor ročníků 1924 do Říše. Naši občané z Říčan se snažili povinnost obejít předstíráním různých nemocí při zdravotních prohlídkách.

 

Dne 25. srpna 1944 byl uskutečněn velký letecký nálet na Brno a zbrojovku Kuřim. Přes Říčany létaly svazy letadel, a když se vracely, odhazovaly pomocné nádrže na benzin. Také bylo hlášeno, že odhazují drobné předměty, aby je občané nesbírali, že jsou to nebezpečné zbraně. Výbuchy bomb bylo slyšet až do Říčan.

Všechny tyto nálety jsme jako kluci vítali.

Bylo nařízeno zatemňování oken.

 

V tomto roce byl 20. července atentát na Hitlera, který se nepodařil. Důsledkem bylo totální opatření k nasazení všech pracujících k činnosti, která souvisela s válečným úsilím.

 

Rok 1945

Začátek roku byl ve znamení závěrečných bojů. I naši občané se  již  radovali, že bude konec války, příděl potravin se snižoval, ale nikdo již nereptal a většina potravin se nakupovala na černém trhu nebo si lidé vzájemně vypomáhali. Dělaly se úkryty pro potraviny, aby se překonala doba, kde se válečná fronta převalí přes Říčany. Tak uběhly zimní měsíce a nastávalo jaro.

 

Policejní hodina byla stanovena na 21. hodinu.

Letecké svazy přilétaly hlavně mezi 11. až 14. hod., aby se ještě za světla mohly vracet na letecké základny v Itálii.

 

Všechny tyto zákazy a příkazy snášeli naši občané klidně bez jakýkoliv  emocí a měli radost. Všude, kde to bylo možné se sejít, rokovali o blížícím se konci druhé světové války.

 

 

Říčanský mlýn v době války hrál hlavní úlohu v zásobování občanů našich i celého kraje. Mlýn byl v roce 1938 modernizován a přebudován na elektrický s nejmodernějšími mlynářskými stroji a přes velké kontroly a nařízení mlel ve dne i v noci  a nebylo občana, který by se tam neobešel, když si sehnal nějaké obilí na černém trhu.  Ve mlýně je hned vyměnil za mouku.

Přes stálé kontroly se nepodařilo nikdy zjistit žádné přestupky, protože jsme měli výborného tajemníka, který předem avizoval každou kontrolu. Neznám případ, že by se v Říčanech vyskytl udavač.

 

Také je nutno vzpomenout na pekaře pana Veverku na Jihlavské ulici, kde se svou manželkou a synem Františkem pekli po celou válku i při válečných událostech posledních dní. 8. května pekli a vzpomínám si, že paní Veverková dávala chléb zadarmo a říkala: „Jestli to přežijeme, tak nám to potom zaplatíte“.

Nemohli jsme do pekárny chodit po silnici, protože byla pod palbou. Chodili jsme přes zahrádky nad dnešními domy ing. Kubiše a dále už k pekárně.

 

Německá posádka byla umístěna v přízemí Potůčkova mlýna. Měla rotu vyzbrojenou tankem a několika minomety. Tyto minomety byly postaveny na zahrádce naproti a střílely směrem na Ostrovačice.

My jsme jako kluci procházeli mezi vojáky bez jakýchkoliv obav, protože i oni již věděli, že se blíží konec války a také se báli partyzánů. Hlavní vojsko bylo zakopáno na kopci.

 

Závěrečné boje o Brno a částečné osvobození Říčan bylo  1. května 1945 a to jen na půl dědiny. Oblast Říčan od kostela směrem na Domašov byla pod kontrolou německého vojska až do 8. května.

 

My kluci jsme si nedělali žádné obavy z války, byli jsme otupeni zprávami, že jsme si žádné nebezpečí neuvědomovali ani nepřipouštěli. Při poslední ofenzívě 9. května ráno jsme vyhlíželi ruské vojáky, kteří začali útočit v rojnici na Hájku, kde je dnešní vodovod.  Byli jsme zalezlí ve studničních rourách přes dnešní Krupicovu zahradu a dívali se, jak ruská vojska postupují a němečtí vojáci utíkají.

Volně jsme chodili mezi německými vojáky, kteří leželi ve mlýně a my chodili

k Pavlouškům pro brambory.

 

Po zahájení útoku dne 9. května ruskými vojáky Němci již nebojovali a snažili se zachránit útěkem směrem na Říčky přes údolí Boříčka.

Po státní silnici jet nemohli, neboť tato silnice byla pod palbou dělostřelectva Sovětů.

Poslední tank, který stál před naším domem na Jihlavské 77, zde zanechal nábojnice, které mám uchované jako důkaz.

Po zahájení sovětské ofenzívy se snažil ujet po ulici Za mlýnem a pokračoval po cestě pod strání do Boříčka, kde odbočil do hluboké zmoly pod Zámečkem. Klestil si cestu přes lesní porost na  Říčky, kde byl  asi zničen.

Po cestě utíkající němečtí vojáci zanechávali velké množství munice, pušek a voj. výzbroje, které jsme potom jako kluci sbírali.

 

 

Konec války u nás byl 9. 5. asi kolem 14. hodiny, kdy poslední voják proběhl přes náš dvůr a volal na své vojáky: „los los“.

 

To bylo poslední slovo, které jsem slyšel od německého vojáka v den, kdy skončila II. světová válka.

 

 

 

Lubomír Kokojan – syn místního obchodníka na ulici Jihlavské. Více je v jeho vzpomínkách.


Článek byl publikován 12.05.2013 , poslední změna 12.05.2013

 

Vytisknout tuto stránku

Anketa

Uvítali byste, kdybychom Vám odváželi papír a plast přímo od domu?

Mikroregiony

Svazek obcí Panství hradu Veveří Mikroregion Kahan
HC Kometa
Svazek obcí Říčany - Ostrovačice