Dnes je neděle 18. 2., svátek má Gizela, zítra Patrik.
Vzpomínky na frontu
 

     Samozřejmě nejhorší vzpomínky mám na frontu v roce 1945.

Otec byl za války stále u pošty. Jako listonoš byl za války  přeložen do Brna na ředitelství, kde pracoval jako posluha v závodní kuchyni, protože ho tam potřebovali do orchestru jako violistu. Ředitelství bylo samozřejmě německé. Matka byla doma, teta učila v Rapoticích, teta Julča (bab. Topinková) jezdila do Brna jako švadlena až do své svatby.

 

     Za války se nesměli lidé shromažďovat, proto nebyly taneční zábavy, nesměl se pít ani pálit alkohol, muselo se odevzdávat  sádlo, sedláci i maso a obilí, vejce, podle sčítaného počtu hospodářských  zvířat. Nebezpečné bylo zabíjet načerno, pálit slivovici, hovořit proti Němcům a poslouchat Londýn. Za to byly i tresty nejvyšší. Kdo pracoval ve státní správě (učitelé, pošťáci, železničáři, úředníci atp.) musel prokázat, že jeho předkové nebyli Židi. Museli jsme chodit do spolku „Kuratorium“, který nahrazoval všechny ostatní spolky. Šlo o sport a tělovýchovu.

 

     Život se samozřejmě změnil, ale my děti jsme to tak moc nevnímaly. Prostě to tak muselo být. Jeden z našich sousedů pan Frühauf byl Němec, jeho dcera si vzala žida a ujela do Ameriky. Jeho syn narukoval k Němcům a padl. Ale on se nijak neprojevoval.

 

     Možná, že rodiče, hlavně otec, měli různé zprávy týkající se Němců, ale před námi  dětmi se o ničem nemluvilo. Strach z Němců jsme samozřejmě měli. Partyzáni snad byli v lesích, ale žádné zprávy se samozřejmě o nich nešířily. Když v zimě r. 1944-45 začali němečtí  vojáci ustupovat, museli je občané ubytovat. Ti první byli dva a protože po nich zůstaly v posteli blechy, tak ti ostatní (těch už bylo 5) spali na slámě na zemi. Strach z partyzánů samozřejmě měli a tak spali s pistolemi pod hlavou.

 

     Už 20.4. dopadly na Marečkovu stodolu 2 granáty, ale nezapálily. Otec, soused Eliáš a ještě jeho rodina z Brna se rozhodli, že vykopou pro nás všechny úkryt a to v „Zikmundce“. To už byla ale pozdní doba, už se střílelo od  Rosic k Brnu a tak se v našem chlívku, kde byl klenutý strop, zřídil kryt; postavily se palandy a na „hůrku“, tj. prostor nad chlívkem, navezli hlínu pro větší bezpečnost. Spalo nás tam 22 (děti i dospělí). Před dveře umístili dubové kmeny. Boje začaly tak o týden později. Nad našimi zahradami byli Němci, u nás jich bylo asi 8; sami mladí, k nám vůbec nepřišli, jen sem tam vystřelili. Ale v „Příčném“, tj. k Rosicím, měli tanky a přistávalo tam kurýrní, nebo pozorovací letadlo. Odtud chodili k nám pro vodu (studna u Eliášů).

Pokud chcete znát mé zkušenosti s ruskými vojáky, tak ten první ruský voják ukradl všem chlapům hodinky. Když ti další uviděli otcovu pošťáckou čepici, chtěli ho zastřelit, že byl „German“. Ale nakonec se to vysvětlilo. Ti ostatní se kterými jsme se setkali, byli někteří jako děti. Neznali  nic z našeho zařízení (rádio, hodiny, elektrické světlo atd.). A ti další jako všichni  lidé, jedni  dobří, jiní zlí; horší věci jsem s nimi nezažil. Ti co k nám chodili pro vodu, byli hodní vojáci. Otcovi dali tabák, s námi se bavili a chtěli, aby už byl konec.

 

     Jenže ten byl ještě 3 týdny daleko. 30. dubna jsme museli utéct do rusky obsazené části, pro nás to bylo k Topinkům a teta Máňa do Ostrovačic; měla hrozný strach z Rusů a nebylo se co divit. Nejen že brali nač přišli, ale i znásilňovali.

Lidé, kteří byli v části obsazené Němci, ve vsi zůstávali; o těch, kteří se stěhovali daleko, nemám přehled.

 

     1. května jsme s vozíkem, na němž byly peřiny a  nějaké oblečení, odešli pěšky až do Bosonoh, kde měl otec nějakou starou tetu. Tam jsme živořili až do 12.5. Když jsme přišli domů, všechno bylo ukradené; zůstala tam 1 lžíce a 1 košile pánská a to ještě bylo cizí. Okno v ložnici bylo vyražené granátem a všechno rozbité střepinami. Nepořádek si málokdo dovedl představit. Všude plno střeliva, zbraní a výstroje. Pro nás  kluky to bylo eldorádo, kolikrát jsme netušili, jaké nebezpečí nás čeká.

 

     Za dobu osvobozovacích bojů bylo poškozeno všechno, zničeno mnoho domů, stavby komunikační – mosty, lávky, silnice. Hodně stromů bylo vyvráceno, zničeno, kostel bez věže, prostě všeho se vojna dotkla. Nejvíc bylo zničeno střech. Dobytek byl Rusy vyhnán, koně použili v boji, krávy hnali ve stádech jako zásoby.

 

     Náš soused Pospíšil (dříve první dům od Rosic), jmenoval se Ludvík, byl četníkem v Brně a přišel o život v tunelu na trati z Brna do Blanska. Měl prý ho roztrhat vlak, ale mluvilo se i o partyzánech, že snad tunel vyhodili. Jinak až po frontě zahynul pan Voda, který šlápl ve „Slámově zmoli“ na minu.

Ještě jedna vzpomínka na smrt: nějaký maďarský bohatší člověk prchal před Rusy autem, vezl mladou pěknou ženu (asi dceru) a nabízel tomu, kdo si ji vezme za ženu, peníze, auto a cennosti. Nikdo se ovšem nepřihlásil. Tak se na Říčanském kopci (U Dolfusa) zastřelil a je pochován na hřbitově (tuším, že hrob je bezejmenný).  Také při náletu na Brno 11.44. co si pamatuj, zahynul pan Klapal - otec od Olina. Možná ještě někdo, ale to si nepamatuji.

 

     Ovšem nejhorší přišlo až kolem 20.5.1945, kdy onemocněl bratr Karlík a po silných horečkách zemřel 25.5.1945 v nemocnici v Brně. To byla nejhorší rána v životě celé rodiny. I mně se život změnil, šel jsem na gymnasium do Brna a to proto, že jsem byl sám; kdybychom byli oba, určitě by se můj život vyvíjel jinak.

 

 

                                           

                                                 

Miloš Kukla, narozen v roce 1932, Říčany 186

současné bydliště Dolní Benešov, Osada míru 414  (od roku 1951)

 


Článek byl publikován 12.05.2013 , poslední změna 12.05.2013

 

Vytisknout tuto stránku

Anketa

Uvítali byste, kdybychom Vám odváželi papír a plast přímo od domu?